Sice pochází z moravského venkova, ale přes padesát let žije v Domažlicích. Poslední dva roky strávila již ve zmíněném Domově, kde 18. srpna oslavila sté narozeniny. Oslavu jí přichystal Domov a rodina.

Narozeniny jste oslavila i s rodinou, že?

Ano. Byli jsme v Domažlicích. Byli tam moje sestra, její dcera s manželem a její dvě dcery s rodinami. Každá má dva syny. Tři chlapci chodí na střední školu a ten nejmladší na základní školu. Jsou to velcí sportovci. Dělají mi radost.

A co vnoučata? Máte nějaké?

Vnoučata nemám. Měla jsem malou dcerku, ale ve dvou letech zemřela v nemocnici na záškrt. Další děti už jsem neměla. Sice jsem byla dvakrát vdaná, ale holčičku jsem měla jen s prvním manželem. S druhým už jsem děti neměla. Asi to tak mělo být.

A na jaké období za celé to století nejraději vzpomínáte?

Ty roky utekly jako voda. Ani nevím jak. Nejspíš nejraději vzpomínám na dobu, když se mi narodila malá. Měla jsem obrovskou radost. A když zemřela, bylo to špatné a hodně jsem to obrečela. Pěkné ale taky bylo moje dětství, když jsem chodila do školy. Ale jen do základní, obyčejné – neměli jsme moc peněz a na měšťanku se tehdy ještě povinně nemuselo. Doma nás bylo šest – tatínek, ten jediný pracoval, maminka, naše babička a my tři sourozenci. Takže, když jsme přišli ze školy, doma jsme museli pracovat.

Takže jste po škole pomáhala rodině?

Asi dva roky. Pak jsem pracovala ve firmě u Brna, která se zaměřovala na lékařské potřeby.

Na Moravě jste byla 40 let, pak jste 60 let strávila na Domažlicku. Jak jste se sem dostala?

Měla jsem kamarádku, která v Domažlicích měla tetu a zrovna byla u ní. Psala mi, abych za ní přijela. Tak jsem to udělala. Dokonce mi sehnala tři mužské a já si z nich vybrala toho nejmladšího (smích). To byl můj druhý manžel.

Jaký byl?

Hodný. Chodili jsme spolu každou neděli na výlety a strávili jsme tak spolu skoro padesát let.

A existuje nějaká rada, jak mít tak dlouhé manželství?

Každý chlap chce do hospody. Dopoledne byl s kamarády v hospodě a odpoledne se mnou. No, moc se mi to nelíbilo, ale copak můžeme dělat? Potřeboval mít to svoje, s kamarády hrál karty a domů se nikdy opilý nevracel.

A co Domažlice, jaké byly roky tady?

Byla jsem zaměstnaná u kamarádky v mlékárně, potom jsem měla známého, který chtěl, abych šla pracovat do banky, a tam jsem strávila roky až do důchodu. Teď jsem poslední dva roky v Domě seniorů ve Kdyni. Když jsem byla ve svém bytě, tak jsem byla doma a nakupovala si, vařila. Potom jsem ale spadla a už ten pohyb tak moc nešel. Tak jsem musela do Domova seniorů. Moje rodina měla starost, aby se to neopakovalo. Nemohla bych se třeba nikoho dovolat. Je to tu bezpečné, ale raději bych zase byla sama ve svém bytě, chodila nakupovat a vařila si. To je ještě takové moje přání.

A jak trávíte čas v Domově?

Ráda čtu historické romány, také ráda luštím, ale to mi moc nejde (smích). Chodím na procházky do zahrady a večer hrajeme s dalšími dvěma seniory karty. Ale hrajeme jen takové ty dětské hry – louku nebo záchod. Bavíme se prostě, jak to jde. V zahradě máme i králíka. Chodíme ho krmit, takže už je pěkně tlustý. Ale vždy, když nás vidí, už škrábe pacičkami na klec.

Měli jste hospodářství i tehdy na Moravě?

Takové menší. Mívali jsme králíky, kozu, slepice… My bydleli ve stavení nahoře a dole byl dobytek. Musela jsem pořád chodit na trávu, ale líbí se mi, že to tady pouští lidi ven. Ovečky se krásně pasou po loukách a tak.

Tam jste zažili i druhou světovou válku, je to tak?

Ano. Tenkrát mi bylo osmnáct, když se dostal Hitler k moci. Můj první muž navíc pocházel ze smíšeného manželství, jeho tatínek byl Němec a maminka Češka. Řekli mu ale, že se může přihlásit na vojnu mezi Čechy. Nakonec na vojnu šel a tam padl. Válku jsme ale na vesnici moc nepociťovali, ve městě byla situace horší. Bylo i těžké najít práci, dlouho nic nebylo, dva tři roky jsem hledala zaměstnání, než se mi jej povedlo najít. Ale prostě jsme to zvládli. Nic jiného nám nezbývalo.

Musel do války i váš otec?

Ten byl v první světové válce. U hulánů, byl u rakouského jezdectva (ti se dělili na dragouny, husary a hulány, poznámka redakce). Maminka na něj celou dobu čekala. Pak se vrátil, měli mne a do druhé války už nemusel, na to byl tenkrát už moc starý.

Mluvil o válce někdy?

Ne. Vlastně ano, ale jen jednou. Bylo to spíše náhodou, a pak už o tom nikdy víckrát nepromluvil.

Kolik se dožil?

Tatínek se dožil 93 let. My jsme obecně taková rodina dlouhověkých lidí. Mojí mamince bylo 89 let, když zemřela a prababičce z maminčiny strany bylo 83 let. Tenkrát! A mně je teď sto let.

Prozraďte, je nějaký recept na to, jak se dožít tak krásného věku?

S kamarádkami jsme často chodily na výlety a prostě jsem si nic nebrala do hlavy. Nerozčilovala jsem se, nestresovala jsem se. Prostě všechno v pohodě. Pořád si musím držet dobrou náladu a špatný musí pryč. A to jsem v životě zažila více toho špatného než dobrého. I tak… musí se házet vše špatné a zlé za hlavu.