Celá myšlenka i obsah putovních panelů sestavený z rozhovorů s pamětníky pochází od Václavy Jandečkové a z knih, jichž je autorkou.

O případ falešných hranic a akce Kámen se zajímáte už několik let, dovedla jste si představit, kolik materiálu získáte a kam až se za ta léta od knihy dostanete?

Ne, ale máte pravdu, často nad tím přemýšlím. Snad je to nějaké zvláštní kouzlo akce „Kámen“ pro tu její někdejší zrůdnost, desítky let zahalenou tajemstvím, kdy se historikům dařilo objevovat a popisovat jen střípky. Vlastně jsem to byla až já, kdo si poprvé v odborném časopise dovolil tuto akci označit za metodu, to bylo někdy v roce 2014. Celou tu dobu jsem pokračovala v systematickém výzkumu, protože jsem věděla, jakou sílu a význam toto téma má a jak stále málo o něm víme. Připadá mi, že si samo otevírá dveře a srdce všech, kteří do této utajované zpravodajské tématiky pronikají hlouběji, ať už prostřednictvím mých článků, rozhovorů nebo knih.

Bylo pro Vás těžké připravit výstavu takového rozměru? Jak dlouho trvalo dostat ji do finální podoby?

Bylo a stále ještě je to nesmírně náročné. Mám-li být upřímná, byla jsem velmi naivní, když jsem si myslela, že takovou věc připravím za tři týdny. Přemýšleli jsme kdysi v únoru 2018 s Marcelem Paškou z Informačního centra, že by bylo fajn ve Kdyni představit moji čtvrtou knihu Falešné hranice (vyšla u příležitosti Velkého knižního čtvrtku 15. března 2018) trochu jinak. Nejen přednáškou, jako to dělám v knihovnách nebo gymnáziích i jinde v Čechách. Na podkladech pro výstavu, na korekturách grafických verzí, které připravuje pan Martin Furda z umělecké agentury Czech Artists Management International, i na korekturách německých textů pracuji intenzivně už od června s přestávkou tří týdnů, kdy jsem byla v Latinské Americe. Je to vyčerpávající i pro všechny lidi z MKS Modrá hvězda Kdyně, kteří na přípravách vernisáže také pracují, a stále není hotovo. Odborného německého překladu se ujal pan Pavel Váňa z Masarykovy univerzity v Brně. Část německé verze sice visí od října ve Staatsschauspiel Dresden, ale na zbytku pláten pracujeme. Třetí verzí rozsáhlé putovní výstavy, vždy v rozsahu sedmnácti pláten, budou samostatně stojící roll-upy v českém jazyce.

Na výstavu navíc dorazí pan hejtman Bernard, dále k expozici vznikl animovaný film studentů z UMPRU, poté i scénická hudba… Kde se vlastně všechny nápady zrodily?

I za tím vidím kouzlo akce „Kámen“. Odřej Brom a Nicole Pálenská se najednou na jaře 2018 ocitli před Modrou hvězdou ve Kdyni s mojí knihou KÁMEN v ruce. Potkali tamní novou ředitelku paní Janu Podskalskou a vše tím dostalo úplně jiný spád. Ukázalo se, že Nicole s Ondrou už několik měsíců pracují na animovaném filmu a Jana od ledna nosila v sobě myšlenku odhalit obětem akce „Kámen“ pamětní desku na budově Modré hvězdy, protože právě tam první z obětí čekaly na falešného převaděče. Také hudebník Richard Ulrych, frontman skupiny Nebezpečné známosti a hlavně producent, autor textů i hudby posledního alba Báry Basikové, se na mě napojil zvláštní cestou. Byl to jeho nápad vytvořit k tématu scénickou hudbu. Já bych ho však nejraději přemluvila k muzikálu… prostě stále jsou další a další směry kudy jít dál.

Výstava je putovní, kam všude se 17 panelů podívá?

Zatím nemám připravený podrobný harmonogram, ani na to nebyl čas, ale zájem o výstavu projevili například až v Třebíči nebo v Jičíně. Pravděpodobně v květnu bychom chtěli představit výstavu v ucelené podobě ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje, tj. 17 pláten v českém jazyce a 17 pláten v němčině. Vidíte, a to hlavní jsem ještě neřekla. Obrovskou zásluhu na rozměru historicky cenné výstavy má právě pan hejtman Josef Bernard. Asi mi to nebudete věřit, ale i on se mi ozval sám a nabídl pomoc pro moji badatelskou činnost, že se za ním mohu zastavit. Nakonec to dopadlo tak, že do několika dní osobně přijel a nechal se provázet všemi místy, která se týkají příběhů akce „Kámen“ na Kdyňsku a Všerubsku. Teprve tehdy, na začátku července 2018, jsem se mu zmínila o chystaném záměru spolku Společnost pro výzkum zločinů komunismu, jehož vznik jsem iniciovala. V září už jsem mohla pracovat s prostředky z finanční dotace, kterou spolek z Plzeňského kraje obdržel. To byla výhra, i když zbývající část nákladů z rozpočtu vytvořeného začátkem léta sháníme velmi těžko. Menšími částkami přispělo město Kdyně, městys Všeruby a obec Tři Sekery, ale nesmírně vděční jsme i za pomoc soukromých dárců, protože přípravy vyžadují mnohem více práce, organizace, finančních prostředků, mimo jiné i pro dílčí aktivity nebo částečnou úhradu nákladů za vyhotovení pamětní desky, kterou budou odhalovat oběti akcí „Kámen“ i z jiných regionů právě při příležitosti vernisáže výstavy 28. listopadu 2018.

Mnoho lidí o této nezákonné činnosti 50. let slyší poprvé, překvapuje vás v dnešní době, že se stále najde někdo, kdo se nad tím podivuje? Anebo snad ‚neví‘ záměrně proto, že je těžké uvěřit, že by se něco takového skutečně mohlo odehrávat?

Je to asi tak, jak popisujete. Už jsem na to za ta léta zvyklá, ale zároveň je právě tato skutečnost jedním z motorů, který mě pohání. Bádání, psaní knih, přednášky, publikování studií i v zahraničí, podaná trestní oznámení na pachatele, spolupráce na souvisejících projektech, to vše stojí nesmírné úsilí. Sama se divím, jak je možné, že za tak krátký čas se pro vybádání objevných podrobností a souvislostí i zviditelnění kdysi přísně utajované metody „Kámen“ dalo věnovat tolik energie a odvést tolik práce. Není pochyb, že je to ukázkový příklad, jak politická policie komunistické strany dokonce systematicky porušovala vlastní zákony, zneužívala symboly jiných států, jen aby mohla v předem vybraných obětech vyvolat dojem, že se nacházejí za hranicemi ve svobodném prostoru. Po získání potřebných informací bylo s oběťmi zacházeno nevybíravým způsobem. Byly odsouzeny třeba i na doživotí za přechod jen fingované státní hranice a za vyzrazení důležitých informací cizí moci, ve skutečnosti však příslušníkům a agentům Státní bezpečnosti v německých a amerických vojenských uniformách. Právě závažnost tohoto stále ne příliš známého fenoménu našich dějin přispěla k tomu, že záštitu nad výstavou jsme obdrželi z Ministerstva kultury ČR, Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR i Českého centra Mezinárodního PEN klubu, kde jsem členkou. Kéž by se akce „Kámen“ dostala také do školních učebnic, a to jako jeden z nejzajímavějších příkladů demonstrujících zločinnost minulého totalitního režimu.



Na vernisáž dorazí i oběti akce či potomci obětí. Měli vůbec chuť se vracet na místo, které jim do života přineslo takové problémy?

Přijede například paní Olga Hlavenková, která se ocitla v Modré hvězdě ve Kdyni jako patnáctiletá dívka s rodiči a mladším bratrem krátce po únorovém puči 1948, stejně jako manželé Oldřich a Ludmila Maláčovi. Přátelé Maláčovi byli na falešnou hranici na hráz Myslívského rybníka u Všerub přivedeni první. Bývalý zpravodajský důstojník JUDr. Oldřich Maláč byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let. Rodině jeho kolegy JUDr. Karla Zavadila se podařilo po odvážném varování uprchnout, ale přesto si paní Hlavenková uvědomuje závažnost celé situace, a přestože je nemocná, plánuje přijet s rodinou až z Brna. Státní bezpečnosti se nakonec podařilo rozdělit i jejich rodinu. Myslím, že oběti a jejich příbuzní jsou rádi, mohou-li se účastnit takové události a osobně tak přispět k varování současných i budoucích generací. Navíc poprvé uslyší oficiální omluvná slova, která věřím, že pan hejtman Bernard pronese s upřímným pochopením hloubky jejich rodinných tragédií.

Dočetla jsem se, že někteří ani netušili, že šlo o léčku a vy jste byla první, kdo jim tu skutečnost sdělil. Dalo se na to vůbec připravit? Jaké to pro vás bylo?

To jsou velmi zvláštní okamžiky, které lze jen stěží popsat. Jezdím za těmi lidmi i několik stovek kilometrů a vždy se znovu a znovu obviňuji, že jim musím jejich neštěstí připomínat. Třeba pan Mirko Šikola z Jablonce nad Nisou byl zpočátku velmi vystrašený. Bylo mu 18 let, když ho vyslýchal falešný americký důstojník ve Svatém Kříži u Chebu. Byl tam vlákán s rodiči v prosinci 1950. Jen když se těm lidem podívám očí, vidím hrůzu, jakou zažili a kterou si nikdo z nás nedokáže představit. Pan Mirko Šikola byl také jediný, kdo mi pomohl vžít se do pocitů studu. Byl přesvědčen, že po uveřejnění jeho příběhu v knize si všichni budou myslet, jak tehdy byli hloupí a naivní. To ale není pravda. Všechny oběti se snažily mít přechod velmi dobře pojištěný, probíhala řada přípravných jednání, ale Státní bezpečnost využívala těch nejlstivějších způsobů, aby lidé většinou vyprovokovaní k útěku nabyli dojmu, že mají vše pod kontrolou. Kdo z nás si dokáže tyto složité momenty, estébácké administrativní přípravy, nabízenou pomoc „kamarádů“ a „kamarádek“ spolupracujících s StB a celkovou atmosféru strachu představit? Dokážeme se k tomu jen přiblížit, a právě proto akce „Kámen“ láká další tvůrce, skladatele, režiséry, protože je stále tolik rovin, jak na tyto zločinné akce nahlížet a bez nemístné politické korektnosti na ně veřejnost upozorňovat. 

Podívat se do tváře strůjcům muselo být rovněž těžké. Řekla byste na první pohled do těch lidí, že se podíleli na akci Kámen?

Mám možnost podívat se organizátorům do očí pouze na fotografiích. Jejich výrazy se asi nehodí komentovat, mě spíše vždy zajímalo, jakou roli kdo hrál a samozřejmě jejich pohnutky účastnit se těchto stále nepromlčených zločinů. Byla to složitá doba a většina organizátorů byla dělnického původu. Cítili se povýšeni, že jim strana konečně dala důvěru, když se tak z jejich pohledu „důležité“ práce mohli účastnit. Podíl na akcích „Kámen“ byl veliteli StB doporučován a také odměňován. Našla jsem několik pochvalných uznání, která byla za „dopadení“ obětí akce „Kámen“ udělena, samozřejmě bez informace, že šlo o důkladně přichystanou lest. Později se některé tyto nezákonnosti prošetřovaly, ale vždy se šikovně mlžilo, asi podobně jako dnes v těch nejžhavějších kauzách. Všichni víme, že došlo k neoprávněnému jednání, ne-li k trestnému činu, ale chodíme kolem toho po špičkách. V šedesátých letech představitelé komunistické strany označili tyto zrůdnosti za nesprávnou formu práce. Snad také nezbývá čekat několik desítek let, až se bude moci díky bádání v dokumentaci k nesprávným formám práce našich čelních představitelů potvrdit, o jakou přesnou činnost z hlediska zákona šlo. Dnes třeba můžeme otevřeně říci, že příkazy k akcím „Kámen“ dávali např. bývalý velitel Státní bezpečnosti a náměstek ministra vnitra Antonín Prchal nebo vysoký důstojník StB Kamil Pixa. Pixa se stal nedlouho poté poměrně uznávaným ředitelem Krátkého filmu Praha a z Antonína Prchala se pro změnu vyklubal úspěšný spisovatel Ivan Gariš, jehož povídky byly s oblibou filmovány Československou televizí. Většina z nás zná například sérii „Šéfe, to je věc“, „Šéfe, jdeme na to“ a další. Kdo by ještě dnes řekl, že autorem těchto humorných detektivek byl jeden z hlavních strůjců akcí „Kámen“. Oba zemřeli několik let po pádu komunismu bez jakéhokoli postihu, stejně jako všichni ostatní zločinci namočení v akcích „Kámen“.
 
K akci Kámen vznikla i divadelní hra. Byl to váš nápad?

Vždy jsem doufala, že se najde někdo, kdo bude mít odvahu téma zpracovat a předvést na prknech, která znamenají svět. Nakonec i režiséra Floriana Fischera dovedly cesty až ke mně domů, aniž bych já nějakou iniciativu v tomto směru vyvíjela. O akci „Kámen“ se dozvěděl asi před pěti lety a od té doby si přál téma zpracovat. Moji knihu KÁMEN, která vyšla v roce 2013, mu doporučil historik Prokop Tomek v Praze v únoru 2017. Dokonce ho prý zavedl do knihkupectví a tam mu moji knihu ukázal. Režisér Fischer tehdy šťastný odletěl a dlouho se nic nedělo. Až když vyšla moje poslední kniha s názvem Falešné hranice, ozvala se dramaturgyně ze Staatsschauspiel Dresden přímo do nakladatelství Argo, že by měli zájem koupit překlad. Ten samozřejmě nebyl k dispozici, takže to nakonec dopadlo tak, že mě i z Divadla Archa žádali, abych Florianu Fischerovi a Katrin Breschke byla nápomocna, představení totiž vzniklo v koprodukci. Strávila jsem s nimi dva dny, jeden den jsme procházeli místa akcí „Kámen“ na Kdyňsku a Všerubsku a druhý den jsem jim v němčině převyprávěla všechny příběhy z knihy Falešné hranice, která má 560 stran. Upozornila jsem je na archivní dokumenty, které stojí za překlad, ty jsem jim později poskytla a výsledkem několikaletého úsilí je skvělé představení s výbornými recenzemi. 

Premiéra však proběhla v Drážďanech, proč právě tam?

Režisér Fischer se rozhodl uskutečnit tento projekt právě se Staatsschauspiel Dresden, ale v koprodukci s českým divadlem. Zpracování tématu je jedinečné. Jen si představte oběti československého totalitního režimu hrají občané Drážďan, kteří sami mají zkušenosti s perzekucí Státní bezpečností nebo Stasi. Divadlo vypsalo výběrové řízení a ukázalo se, že to byl ten nejlepší nápad. Celý příběh Vás pohltí a každému slovu, které na pódiu nebo na plátně ze zfilmovaných částí padne, absolutně věříte. U příležitosti premiéry 20. října 2018 jsme ve Staatsschauspiel Dresden představili i část naší výstavy v německé verzi. V dokumentaci k představení mi přisoudili roli Wissenschaftliche Beratung. Určitě doporučuji shlédnout představení buď ještě v Drážďanech nebo v Divadle Archa, kde bude k prostudování i celá naše výstava. V Praze jsou v Divadle Archa naplánována celkem čtyři představení Akce „Kámen“, dvě pro školní mládež a dvě pro veřejnost, obojí 10. a 11. ledna 2019.

A co byste řekla filmovému zpracování? Vznikla už řada snímků poukazující na různé období režimu jako Milada či tragikomické Osmy o dění v 70. letech od Jiřího Stracha. Od divadelní hry je to jen kousek ke scénáři, možná by to mohla být další meta?

To zajisté. Už léta pozoruji tu a tam zájem režisérů o různé formy zpracování, ať už do podoby série nebo celovečerního filmu. Téma akce „Kámen“ je však nesmírně složité a možná trochu odrazuje, že už vznikla inscenace Swingtime, která sice výborně vystihuje tehdejší atmosféru strachu i základní princip akce „Kámen“, ale neodráží příběh, o kterém by se dalo uvést, že byl natočen podle skutečné události. Je mi to strašně líto, i vůči skutečným a pracně odhaleným obětem této nezákonné provokace. Navíc se v závěru filmového zpracování píše, že obětí bylo tisíce, jako kdyby to byla obyčejná řadová záležitost. Ve skutečnosti se zatím podařilo zdokumentovat a odhalit čtyřicet obětí, a také je samozřejmě nesmysl, že šlo o akci „Kameny“. To je jen množné číslo, které použil poprvé v 60. letech jeden z organizátorů, když naznačoval, že šlo o více případů. Výsledkem je to, že tento zavádějící název lítá internetem a používají ho často ledabyle i někteří reportéři.