Ti věděli o každé rodině. Nač umřela babička, proč umřel dědeček. Nač stonal tatínek a jak dlouho trvalo rodině než dostala tatínka k doktorovi. A takový doktor si všiml i maminky, kterou náhodou potkal v krámu (třeba, kdyby to bylo dnes, i v supermarketu) a řekl: „Paní, jste nějaká bledá, stavte se u mne v pondělí…"

Ale i dnešní páni lékaři prý skládají Hippokratovu přísahu. V ní není o penězích nic. Venkovští doktoři kdysi si dávali zaplatit přímo. A vybírali bez pojišťovny. Často „jen podle kabátu." Ale o to teď nejde.

Proč mladé neláká romantika venkovského lékaře? Romantika venkovského lékaře? Co to je? Domek se zahrádkou, vesnice a vesničky, kde zná dědečky i babičky, tu dostane králíka, tu vajíčka. Takový venkov snad existuje už jen ve starých knihách či filmech.

Dnešní mladí lékaři (ale i jejich současní a budoucí pacienti) slýchají jenom o tom, jaké mají a jaké by měli mít lékaři a všichni ve zdravotnictví platy, jaké jsou současné nejmodernější lékařské metody, a hlavně jaké jsou nejmodernější milionové investice do všespasitelných lékařských přístrojů.

A někdy z toho vyznívá i to, že MUDr. tedy po staletí jediný na venkově uznávaný „pan doktor", který zůstane na venkově, je něco úplně jiného než pan doktor třeba z jakékoliv nemocnice.

Je a měl by být něco jiného, ale v tom nejlepším slova smyslu. Takový „venkovský" a „maloměstský" pan doktor by měl odhadnout, zda je skutečně nutné posílat každého dědka s naraženým placem rovnou ke specialistovi. Měl by si věřit a měl by mít své pacienty rád. A to i bez ohledu na to, kolik mu za ně zaplatí pojišťovna.

Mladé doktory prý tato romantika neláká. Ale já se jim ani nedivím. Když stále jen slyší (nevím, co jim přednášejí na lékařských fakultách), že dobrý lékař je ten, který si nechá dobře zaplatit, odpracuje svých osm hodin a pak může vyrazit na golf, do nejdražších destinací, a že medicína jsou vlastně jen ty nejlepší a nejdražší léky a přístroje. A zručnost a šikovnost.

Vůbec se nechci dotknout opravdových „medicínských králů", kteří pracují třeba v IKEMu (Institut Klinické a Experimentální Medicíny) nebo v Motole.

Vždycky musí být někdo nejlepší. Ale stále jsou tu ještě dobří a lepší. A těmi by měli být „venkovští" lékaři.

Marie Špačková