Až do svých jedenašedesáti let si musel na úlovek kapitálního kusu candáta počkat rybář František Solnička z Poběžovic. O to více si svého úlovku váží.

„Na ryby chodím pravidelně od roku 1986, ale chytal jsem už jako malý kluk. Potom od 70. roku, když jsem šel do učení, jsem chytání nechal," vypravuje rybář, který je členem poběžovického spolku.

Na ryby prý jezdí kamkoliv.

„Nejčastěji jezdím na Klenečský rybník, ale chytám i na Podhájí nebo v Pickrově u Nevolic, jezdím třeba i na Bílku. To jsou moje nejoblíbenější místa," říká Solnička.

Nádherného úlovku candáta se dočkal právě v prvně zmiňovaném rybníku.

„Candáta jsem chytil u Klenčí na zavářku do polévky. V mém případě je to už třetí pěkný kus candáta. Měl 95 centimetrů délky a vážil sedm kilogramů. Prvního, který měl ´jen´ 93 centimetrů a vážil devět kilogramů, jsem chytil také tam, a to v roce 1993. Musel jsem ho však pustit, protože to bylo 15. května a candáti jsou hájení do 15. června. Vyfotil jsem si ho, zvážil a vrátil vodě," popisuje rybář.

Po chvíli připomíná třetí úlovek této dravé zubaté ryby.

„Na kolínko jsem ještě chytil pěkného candáta v roce 1991 na Podhájí. Toho mám vypreparovaného," prozrazuje s tím, že posledního sedmikilového candáta si odnesl domů.

„Udělali jsme si ho na kmínu a na rybím koření. Byla to pochoutka," říká.

Na tento poslední úlovek candáta bude mít rybář Solnička hezkou upomínku.

„Hlavu si nechám zase vypreparovat," upozorňuje.

Poslední rok už není z rodiny jediný, komu ryby učarovaly.

„Ryby začal chytat i můj vnouček Kristiánek, který právě dokončil první třídu. Už chytá sám a je vidět, že ho to baví. Když může, jde k rybníku se mnou, mám z něj samozřejmě radost," pochvaluje si Solnička.

Dozvídáme se, že mu manželka jeho koníčka toleruje.

„Neříká nic a k vodě mne pouští, i když je pravda, někdy také trochu bručí," směje se rybář.

Nemá si však na co stěžovat, neboť jak posléze vyjde najevo, manželka ho u vody dokáže také osobně podpořit.

„Není to dlouho, co se mnou byla naposledy na rybách, je to tak tři neděle. Jeli jsme pěkně odpoledne i s vnukem na Klenčí. Seděli jsme přes půl hodiny u vody a nic. Vtom žena povídá: ´Copak kdybys to takhle přehodil? Už sedíte pěkně dlouho a nic vám nezabralo!´ Poslechl jsem ji a nahodil kousek dál. Pak jsme měli během půl hodiny čtyři kapry. Dva jsme si vzali a dva pustili zpět do vody. Nebýt manželky, asi bychom ten den nic nechytili. Je výborná trenérka, vždy nás nabádá: ´Už to vytáhněte, už to přehoďte!´" směje se rybář.

Zajímaly nás další kapitální úlovky poběžovického rybáře, konkrétně nejdelší ryba, již za éru rybaření chytil.

„Nejdelší? To byl tenhle poslední candát. Jinak jsem asi před deseti lety vytáhl také z rybníku pod Klenčím parádního kapra. Měl 83 centimetrů a vážil 12 kilogramů. Ten se mi chytil druhým háčkem těsně u řiti za ploutev. Byl to pašák a než jsem ho mohl vytáhnout z vody, dal mi pořádně zabrat. Na břeh se mu nechtělo, povodil jsem si ho tehdy po rybníce dobrou hodinu a půl," vzpomíná rybář Solnička a dodává, že za kapra – chlapáka získal v soutěži od provozovatele obchodu s rybářskými potřebami pohár a cenu.