Já jsem s fotbalem začínal ve Kdyni mezi paneláky a na škváře Na Kobyle. Kde jste začínal vy?
„Já začínal na škváře, ale nikoli mezi paneláky, protože Břevnov, kde jsme bydleli, není paneláková čtvrť. Takže moje začátky byly kousek od Strahova, v TJ Břevnov."

I u vás to byla klasika, přijít domů ze školy, hodit tašku do kouta a ven s míčem?
„Kdepak, u mě to bylo ještě dřív. Už od školky, co si pamatuji, jsem neznal jinou zábavu než kopání do míče."

Nikdy vás to nepřestalo bavit, když třeba kluci šli na koupák a vy jste musel na trénink?
„Plavání beru, to je taky sport, ale takové to klasické vysedávání na lavičkách po sídlištích, flusání na zem a kouření cigaret, to mě nikdy nebralo. Tahle ´telecí léta´ jsem překonal sportem."

Vzpomenete si na moment ve vašem životě, kdy se rozhodovalo o tom, zda se jednou budete fotbalem živit nebo jej budete hrát ´na žízeň´?
„Myslím, že to bylo, když jsem se dostal do kádru Sparty. To bylo v roce 1992/1993, tuším. Bylo mi tehdy necelých osmnáct, když jsem začal trénovat s ´áčkem´ Sparty. V té době jsem dostal první profesionání smlouvu a bylo zřejmé, že se alespoň pokusím fotbalem živit. To byl ten zlom. Že to nakonec vyšlo až takhle, za to jsem moc rád."

To byly vaše začátky. Když bychom vzali vaše zahraniční angažmá, kde se vám líbilo nejen co se fotbalu týče?
„Kromě Turecka jsme byli spokojení všude. Líbilo se mi v Portugalsku i v Japonsku. Vzpomínky na Portugalsko jsou už samozřejmě hodně vzdálené, Japonsko je přece jen čerstvější, takže kdybych si měl vybrat jedno, tak asi to Japonsko. Dodnes s některými Japonci udržuji kontakty."

Z Portugalska máte dokonce titul?
„Mám, ale už jsem tam nebyl, když ho získali. Odehrál jsem asi tři první kola, pak byl sraz nároďáku a já už jsem se tam vlastně ani nevracel."

Když vezmeme vaši reprezentační kariéru, jste s ní spokojen?
„Jsem šťastný, že jsem se do reprezentace vůbec dostal. Musím říct, že ten pocit, když jsem poprvé v Belgii v Bruselu stál v základní jedenáctce na stadionu, kde hrála česká hymna, tak se mi v hlavě promítl celý můj dosavadní život. Byl to jeden z mých největších zážitků ve fotbale."

Co se týče reprezentace, nechybí vám koření v podobě nějakého medailového úspěchu z velkých šampionátů?
„Tak to by samozřejmě bylo úplně skvělé, ale musím zůstat trošku skromnější, takže každý start za reprezentaci považuji za velký úspěch. Že jsem jich nakonec nasbíral devatenáct, toho si považuji. Ne každý se do reprezentace dostane. Navíc jsem měl tu čest, že jsem se v ní potkal s top hráči, jako byli Poborský, Nedvěd, Němec, Šmicer, Berger a další. Nechci vůbec snižovat kvalitu současných hráčů, ale pro mě byla ta předešlá generace ještě zvučnější a jsem rád, že jsem se mezi ně vůbec kdy dostal."

Největší klubové úspěchy jste zažil na sklonku kariéry v Plzni. Nebyly tak trochu nad plán? Leckdo totiž čekal, že to na západ Čech přicházíte jen ´dokopat´.
„Já bych neřekl nad plán, ale pravděpodobně nikdo včetně mě nečekal, že by se povedlo s Plzní to, co se nakonec povedlo. Když přijde fotbalista ve dvatřiceti do v uvozovkách provinčního klubu, který v dvouletých fázích pendluje mezi první a druhou ligou a úspěchem je střed tabulky, tak může těžko plánovat, že ještě vyhraje ligu a bude hrát Ligu mistrů."

S ohledem na to, v kolika letech jste úspěchů s Plzní dosáhl, užíval jste si jich o to víc?
„Myslím, že bych si ty chvíle užil stejně, i kdybychom měli titulů deset a všeho jiného mraky. Chvíle, kdy nastupujete proti Barceloně, AC Milán nebo Bayernu, to prostě nikdy nevymažete, takové zážitky ničím nenahradíte."

Když se ohlédnete zpět, udělal byste dnes nějaké rozhodnutí jinak?
„Jediný moment, nad kterým bych znovu a důkladněji přemýšlel, by byl odchod z Portugalska do Turecka. V Portugalsku jsem byl tehdy už necelý rok a půl, byl jsem tam zabydlený, nastupoval jsem v základní sestavě a vybudoval si tam určitou pozici. V té době jsem dostal nabídku z Galatasaraye. Dnes už si ani nevzpomenu na všechny důvody, které mě tehdy vedly k tomu, abych odešel do Turecka, ale tohle je asi jediný moment, který bych možná změnil, jinak nic. Ale mým mottem je nebrečet nad rozlitým mlékem, nikdy jsem to nedělal a nebudu to dělat ani teď."

Působíte dojmem člověka, který bere fotbal s nadhledem. Jste pověrčivý, křižujete se nebo si zavazujete nejprve pravou kopačku a podobně?
„Na tohle úplně nejsem, ale samozřejmě mám svoje rituály, které praktikuji, ale není to nic výjimečného."

Takže když jedete na zápas a přeběhne vám přes cestu černá kočka, tak zůstáváte v klidu?
„Ano, to jsem v klidu, protože tu kočku nevidím. Obvykle totiž sedím v autobusu vzadu." (smích)

Pojďme do současnosti. Jak vypadal váš dnešní pracovní den?
„Konkrétně dnes ráno jsem byl v Plzni, kde jsem od deseti absolvoval dopolední trénink s ´Viktorkou´, kolem poledne oběd, poté jsem měl ještě nějaké povinnosti a jednání. Ve tři jsem vyjížděl z Plzně, abych tady byl včas na tento rozhovor, na který jsme se domluvili ve čtvrt a vy jste přišel v půl… (naklání se k diktafonu, aby vše bylo dobře slyšet). Po tréninku tady se vracím do Plzně."

Když jste na podzim v Zápech poprvé nastoupil za Domažlice, byl jste nervozní nebo už jste toho zažil tolik, že vás ´novoty´ z míry nevyvedou?
„Nervózní jsem nebyl, ale i pro mě to taky bylo něco nového. Ale je to pořád jenom fotbal. Navíc si nemyslím, že co se týče fyzického výkonu je mezi první a třetí ligou velký rozdíl. Pro mě je to prostě výzva, že si mohu zahrát s novými spoluhráči. Doufám, že v mužstvu není nikdo, komu bych překážel, a i to tak cítím, takže doufám, že to bude dobrá spolupráce, která vyústí v boj o postup do druhé ligy."

Takže na penaltu v rozstřelu minulou neděli ve Štěchovicích jste si věřil?
„Byť jsem penalt kopal spoustu, a to i na venkovních hřištích, tak musím přiznat, že to nebylo nic příjemného. Ve Štěchovicích bylo asi dvě stě lidí, takže každé slovo bylo slyšet dvojnásob a ne všechna byla zrovna povzbudivá. Člověk to samozřejmě vnímá. Navíc přede mnou všichni proměnili, takže by bylo nepříjemné, kdybych nedal."

Může se stát, že s Jiskrou budete slavit postup a s Plzní titul. To by byla třešínka na dortu, ne?
„Kdyby to dopadlo takhle, bylo by to super. Ale jak už jsem řekl před chvílí, pořád je to jenom fotbal. Měli bychom se tím hlavně bavit, obzvláště v nižších soutěžích kluci určitě nejsou placení tolik, aby se mohli živit jen fotbalem. Proto předpokládám, že je to pro ně pořád především zábava. A zábava je to i pro mě, jinak bych tu nebyl. Samozřejmě, vždycky se to může zvrtnout, ale já úsměv neztrácím. Předpokládám, že když budu zdráv, za Plzeň ještě něco odehraju, minimálně pohárové zápasy bych měl ještě hrát a v létě skončím. Užíval jsem si to doteďka, nevidím důvod, proč bych měl poslední dva měsíce smutnit."

I po skončení hráčské kariéry vidíte svoji budoucnost v Plzni?
„Máme dohodu, že bych tam měl fungovat ve dvou rolích. Uvidíme, jak to bude. Měl bych se pohybovat hlavně na hřišti, ale nejprve musím udělat licenci, to je hlavní předpoklad toho, abych mohl takhle fungovat."

Do konce sezony byste měl hrát za Domažlice, i když už byste si mohl užívat a v klidu dělat trenérskou licenci. Co vás k tomu vede?
„S panem Ticháčkem se znám dlouho, bavili jsme se o tom spolu ještě v době, kdy jsem hrál, že by bylo fajn, kdybych se tady ukázal. A když tady ta možnost je bez cavyků kolem hostování a papírů, tak proč ji nevyužít? Myslím, že jsme takhle spokojení oba. Pro mě je to určité vysvobození z toho, že nehraju. Chci hrát, chci být připraven, kdyby náhodou ještě přišla šance v Plzni. Jiskra kvalitu má, což už jsem poznal na hřišti, v zápase i v tréninku, takže z toho mám dobrý pocit. A kdybych dva měsíce nehrál zápas a pak mě trenér v Plzni postavil někde proti Teplicím v poháru, tak by to nebylo ideální."

Dnes vás čeká domácí premiéra, nastoupíte za Domažlice proti Benešovu…
„Těším se, jsem na to zvědavý. Byl jsem tu zatím vždy jako soupeř, teď tady mám vyběhnout jako hráč domácího mužstva, ale snad mě fanoušci přijmou. Nemám přehled, kolik lidí tady chodí na fotbal a kolik jich přijde, ale doufám, že vyhrajeme a že budou po zápase spokojení."

Vizitka Pavla Horvátha:

Pavel Horváth (* 22. dubna 1975 v Praze) je český levonohý fotbalový záložník a bývalý reprezentant hrající v současnosti za Viktorii Plzeň. Ve své bohaté kariéře hrál mj. za obě pražská „S" – Spartu i Slavii, působil v Portugalsku, Turecku a Japonsku. Je podruhé ženatý, první manželkou byla Hedvika, současná manželka Jana Kollera. S druhou manželkou Janou má dceru Adrianu a syna Patrika. 
V letech 2010, 2011, 2012, 2013 zvítězil v české anketě Fotbalista roku v kategorii Osobnost ligy.
Působení: TJ Břevnov, TJ Sparta ČKD Praha, FK Jablonec nad Nisou, SK Slavia Praha, Sporting Lisabon, Galatasaray Istanbul, FK Teplice, Vissel Kóbe, AC Sparta Praha, FC Viktoria Plzeň, Jiskra Domažlice.