Oboru se řemeslník věnuje téměř čtyřicet let a práce ho baví stále víc. „Někdy se do ní zaberu tolik, že nevím, jestli je odpoledne nebo večer, Štědrý den nebo prázdniny,“ říká.

Původně chtěl studovat konzervatoř, ale na školu ho nepřijali. V závodě Chodovia se proto vyučil soustružníkem. Nakonec se k muzice přece jenom dostal, a to v roce 1982. Tehdy slyšel zpívat a hrát jednu ze zaměstnankyň Elenu Wernerovou. „Dudy jsem samozřejmě znal z Chodských slavností. Ale tohle bylo něco jiného, protože jsem je slyšel takhle zblízka. Úplně mě to chytlo. Ještě ten den jsem se pustil do výroby prvního nástroje,“ vzpomíná.

Začátky pro něj nebyly jednoduché. Vše se učil sám a za pochodu. „Měl jsem tady třeba plnou krabici předniček, což jsou přední píšťaly. Jeden kousek krásně hrál. Druhý jsem udělal úplně stejně a ten nefungoval. Takže jsem musel přijít na to, co je špatně,“ popisuje.

Po letech praxe už je pro něj výroba dud jednoduchou disciplínou, která mu přináší velkou radost. V dílně dokáže být zavřený celé dny. A tak není divu, že někdy vytvoří i třicet nástrojů za rok. „Jednou mi jich tady leželo šestnáct a zrovna přijel hudebník a člen souboru Musica Bohemica Josef Krček. Na všechny si zkoušel hrát, jedny si pak odvezl,“ líčí.

Dudy si od něj kupují nejen známí tuzemští muzikanti, ale v minulosti si je objednal třeba i exprezident Václav Klaus. „Zazvonila mi pevná linka a ozvala se sekretářka z Hradu. Nejdřív jsem myslel, že jde o vtip. Ale pak si u mě exprezident koupil patery dudy, jedny odvezl jako dar do Brazílie,“ vypráví. Pokud posílá nástroj do ciziny, využije leteckou dopravu. Stalo se, že speciální zásilku na letišti zabavili. „Měch byl z daňčí kůže, kterou si spletli s gepardí. Musel jsem pak vysvětlovat, že opravdu nejde o nelegální kožešinu,“ směje se Janovec.

Největší odměnou jsou pro něj spokojení zákazníci, kteří se vracejí. „Když si pak s nimi můžu chvilku zahrát dvojhlas, je to něco nádherného,“ uzavírá.