A protože první výprava francouzských žáků u nás před dvěma roky byla uchvácena nejen naším hlavním městem, ale i českou kuchyní a pohostinností, rozhodli se v těchto pobytech i nadále pokračovat.
V polovině června se vydalo 25 našich studentů na 10 dnů poznávat krásy a kulturu této výjimečné země. 14 z nich mohlo komunikovat francouzsky i anglicky, zbytek si musel vystačit „jen" s angličtinou. A o tom, že si skutečně vystačili, svědčí i závěrečná slova rodičů z hostitelských rodin, kteří si jejich úroveň moc pochvalovali, a co víc, dokonce ji obdivovali.
První setkání s korespondenty bylo pravda trochu rozpačité – řekněte sami, kdo z vás se hned objímá a dvakrát líbá na tvář s úplně cizím člověkem (nejlepší přátelé dokonce čtyřikrát), dál už šlo ale všechno jako na drátku. Víkend s rodinou (někteří navštívili zámek Versailles, někdo jel do Paříže, jiní byli na oslavě narozenin, hráli bowling nebo šli plavat), od pondělí do středy docházka do školy s účastí v hodinách, oběd ve školní jídelně, procházka městem, návštěva tamního hřbitova, také kostela či informačního centra.
Ve čtvrtek jsme se vypravili na sever – do Normandie. Navštívili jsme město Rouen, mohli jsme si zblízka prohlédnout katedrálu, která tak moc fascinovala impresionistického malíře Clauda Moneta, prošli jsme starým městem kolem velkého orloje až na náměstí starého trhu, kde je místo věnované památce upálení Johanky z Arku a dále moderní kostel se zvláštní architekturou. Také jsme si prošli místní trh a pak už pokračovali na alabastrové pobřeží do lázeňského města Etretat, které nás okouzlilo svými až 100 metrů vysokými křídovými útesy. Ochutnali jsme tu místní speciality – mušle, Camembert i sladkost zvanou Chouquette. Kromě hrázděných domů, které jsou pro celou tuto oblast typické, jsme také viděli na střechách některých domů iris (tou dobou již odkvetlý). Při odjezdu z tohoto romantického místa si nejedna příslušnice něžného pohlaví usmyslela vrátit se sem strávit jednou líbánky.
V pátek jsme v krátké prezentaci, kterou jsme připravili ještě před odjezdem, našim francouzským kamarádům představili naši zemi, region i školu a pozvali je tím k nám domů. Další část výměny by se měla uskutečnit na jaře příštího roku a my se již teď těšíme, že budeme moci naše francouzské korespondenty přivítat v naší zemi a škole a oplatit jim jejich pohostinnost.
Zdálo by se, že týden je příliš krátká doba na to, aby se úplně cizí lidé vzájemně poznali a vytvořili si mezi sebou pevné pouto, ale slzy v očích některých studentů při našem odjezdu byly důkazem toho, že si tu někteří našli své kamarády a domů se jim vůbec nechtělo.
O víkendu na nás čekalo město nad Seinou a jeho nejznámější památky. Montmartre, bazilika Sacré Coeur, Moulin Rouge, Champs Elysées, Vítězný oblouk, Elysejský palác (sídlo prezidenta), náměstí Svornosti s obeliskem, rychlé nakouknutí do Louvru (Mona Lisa, královské komnaty Napoleona III., mumie z Egypta), katedrála Notre Dame, centrum Georges Pompidou připomínající svým vzhledem spíše továrnu a Velká Archa v la Défense. Z této moderní čtvrti s mrakodrapy jsme si také odnesli jeden nevšední zážitek – všechny nás trošku zamrazilo, když jsme zjistili, že soupravu metra, kterou jsme jeli, neřídí opravdový řidič, ale počítač.
V neděli dopoledne jsme se ještě vydali pokořit dámu ze železa a vystoupali pěšky do jejího druhého patra, odkud se nám naskytl krásný výhled na všechny památky předešlého dne. Po únavném, ale zároveň skvělém a nezapomenutelném pobytu jsme dali sbohem celé Francii a spokojeni a s plnými paměťovými kartami našich fotoaparátů jsme se vydali na cestu domů.
A jaký je vlastně život Francouzů?
Určitě víc pohodový, zásadně nikam nespěchají a všude jezdí autem (i do obchodu za rohem). Existuje asi jen pár věcí, které nám nikomu nedělaly dobře nebo bychom si na ně těžko zvykali. Tak třeba večeře mezi 21. a 23. h a pak s plným břichem rovnou do postele nebo pití vody z kohoutku na záchodě v případě žízně ve škole či zákaz pití při vyučování a zákaz používání mobilních telefonů v budově školy. Asi bychom přečkali hodinu, která je o 10 minut delší, příjemnější bylo i melodické ukončení hodiny (naproti našemu drnčení zvonku) a zajímavá byla i škála 20 bodů místo našeho hodnocení 5 známkami. Na druhé straně jsme Francouzům záviděli, že se ve škole nemusejí přezouvat, ve školní jídelně si dávají 4 chody (předkrm, hlavní jídlo, mléčný výrobek a dezert), studené jídlo si mohou přihřát v mikrovlnce a chodí do školy až na 8,30 h nebo dokonce 9,30 h. Už bychom tam ale nechtěli trávit téměř celé odpoledne (výuka končila v 16h nebo v 17h) a také bychom se nechtěli za dohledu dozorců připravovat na další den včetně dělání domácích úkolů.
Také komunikace s Francouzem v angličtině byla někdy docela oříšek. Francouzi totiž, jak je známo, nevyslovují hlásku 'h', a tak někdy nevíte, jestli se vás ptají, zda-li máte hlad nebo jste naštvaní (Are you hungry x angry?). A takových nedorozumění může samozřejmě vzniknout více.
Jejich otevřenost, vstřícnost a srdečná pohostinnost mě ale vždy utvrdí v tom, že brát do této země studenty a nechat je několik dní v rodině i ve škole je jedinečná příležitost poznat jejich životní styl do detailu.
Nakonec bych chtěla poděkovat paní Foltýnové i celému jejímu týmu za zprostředkování ubytování v Paříži a pohodlnému transportu nás i našich zavazadel do cílového městečka i zpět do Paříže společností Vega Tour. A samozřejmě velký dík patří i bezvadné partě lidí, kterou jsme na této cestě s mým kolegou Martinem Jakubíkem doprovázeli a která výborně reprezentovala nejen naši školu, ale i celou zemi.
Autor: Petra Šlajsová
