Když Jana Malásková na Štědrý den mířila přes domažlické aleje k domovu, téměř nevnímala dění kolem sebe a upírala oči na hořící svíčku ve sklenici, kterou držela. Z arciděkanského kostela Narození Panny Marie si totiž odnášela vzácné Betlémské světlo.

„Mám strach, aby mi nezhaslo a já se nemusela vracet,“ vysvětlila svou opatrnost Malásková. „Mohla jsem si sice vzít další jednu nebo dvě svíčky, abych si to pojistila, ale pak by se z toho vytratila ta jedinečnost toho malého křehkého plamínku,“ dodala Domažličanka, která si pro světlo chodí pravidelně už několik let.

Plamínek betlémského světla pochází z věčného světla, které hoří v jeskynní kapli v městě Betlémě. Do chodské metropole ho opět po roce přivezli domažličtí skauti z oddílu Ještěrky. Světlo pro celou Českou republiku přivezli z Vídně brněnští skauti a domažlické Ještěrky si pro svůj první plamínek zajely do Plzně.

V domažlickém kostele jej pak předávaly všem lidem dobré vůle, kteří si pro světlo přicházeli s nejrůznějšími lucerničkami a se svíčkami všech druhů a velikostí.

„Pokud chce člověk dostat světlo bezpečně domů, nezáleží ani moc na lucerně, jako na samotné svíčce, které mnohdy nebývají zrovna kvalitní. Chce to mít dobrý knot,“ popsala svůj recept na úspěch vedoucí Ještěrek Hana Bílková, která ošetřuje Betlémské světlo už od soboty 19. prosince a doufá, že jí vydrží až do nového roku.

Na první pohled obyčejný plamínek podle ní má přeci jen svou symboliku.

„Cítím, jak dlouhou cestu urazil, kolika lidem bude doma svítit a udělá jim radost, je v tom určité poselství,“ tvrdí Bílková. „A lidí letos pro světlo přišlo snad ještě více než loni, neměli jsme skoro žádnou volnou chvilku,“ zhodnotila vedoucí s tím, že si lidé už na tradici předávání světla už prostě zvykli. „Jako první si pro světlo letos přijeli lidé z Pelechů, kteří ho zase odvážejí do Německa. Takže jsme rádi, že se tradice šíří dál,“ zakončila vedoucí.