Idioti na plavbě kolem světa

„Nenechte si ujít vyprávění jednoho z největších českých dobrodruhů posledních let Ivana Orla, autora stejnojmenné knihy a účastníka pětiletého putování světovými oceány…“ láká Kateřina Groesslová z pořádajícího infocentra s tím, se přednáška se uskuteční4. října od 18 hodina a vstup je zdarma. „Stejná přednáška přitom měla minulý týden obrovský úspěch v Horšovském Týně.“

V roce 1519 vyplul portugalský kapitán Ferdinand de Magalhães s flotilou pěti španělských lodí na první cestu kolem světa. Jaké asi byly na lodích 16. století podmínky nejlépe dokresluje skutečnost, že z pěti lodí plavbu dokončila jen jediná, Victoria, a na ní jen 18 mužů. Magalhães sám byl zabit na Filipínách. Výpravu financoval španělský král a možná i proto dosud nevznikla replika Victorie ani ve Španělsku, ani v Portugalsku.

O necelých 500 let po Magalhãesovi se v Čechách sešla skupina lidí s cílem postavit repliku Victorie a jeho čin zopakovat. Jejich situace byla v mnohém jednodušší. Věděli například, že svět je kulatý. Na druhou stranu jim na jejich dobrodružství nikdo peníze nedal. Přála tomu náhoda, že Ivan Orel v polovině 90. let uslyšel o připravovaném projektu.

S nápadem přišel jeden z nejzkušenějších mužů českého námořního jachtingu, Rudolf Krautschneider. I pro něj to byl experiment a velká neznámá. Doposud totiž vyráběl lodi z překližky a oceli. Ivanu Orlovi blesklo hlavou, že by to mohlo být to pravé ořechové na další část jeho života. Zanechal studia umění, kreslení a bohémského života v Paříži, sbalil spacák, pracovní věci a vyrazil na pilu do Orlických hor, kde se kácely stromy a řezalo dřevo na plavidlo.

V dnešní době vše začíná sháněním peněz u sponzorů. Krautschneider šel na to jinak, od lesa. Doslova. V Orlických horách koupil kus lesa, začal kácet stromy, svážet je na pilu a řezat. Kolem něj se shromáždili lidi všeho ražení, od dobrodruhů přes zoufalce až po hledače sebe sama. Filozofie byla jednoduchá: kdo chce plout, musí stavět. Ze tří stovek pomocníků zbylo zdravé jádro dvanácti stavitelů.

Rozestavěný trup lodi koupili v Kolobřehu v Polsku. Trup dokončili v Ústí n. L. Bydleli v hangáru. Část lidí stavěla loď, část chodila do práce vydělávat na materiál a jídlo. Hotový trup byl převezen do polského Štětína a tam byl opatřen plachtami, lany, další výbavou a nezbytnými zásobami.

Plány originální Victorie neexistují. Stavěli podle starých rytin a citu tak, aby loď byla pevná a bezpečná. Viktorka je dřevěná karaka se třemi stěžni a obdélníkovým plachtěním. Je kompromisem mezi starou a moderní dobou. Je 22,5 m dlouhá, 5 m široká a váží šedesát tun. Má dvanáct kójí, které připomínají svými rozměry rakve.

I když byla stavěna ve 20. století, pluje stejně špatně jako lodi času Magalhãese. Je velká, těžká, pomalá a nedokáže stoupat proti větru. Průměrná rychlost za celých pět let byla 3,7 uzlu, což je necelých 7 kilometru za hodinu. Victoria vyplula 1. srpna 1999 z polského Štětína v doprovodu ocelové jachty Polárka a jediného zkušeného námořníka, Rudy Krautschneidera, od kterého se všichni během plavby učili. První rok byl nejobtížnější.

„Měli jsme hodně chuti po dobrodružství, avšak málo peněz, a tak jsme vypluli bez motoru. To je pak jako by jel kamion bez brzd po dálnici z Brna do Prahy. Problém byl ve všem – v bezvětří se loď stávala hříčkou proudů, vjezd do přístavu byl často nemožný a v některých zemích i zakázaný. Po příhodě, kdy jsme přistáli v zátoce na Madeiře, naráz se obrátil vítr, přišly vlny, povolila kotva a naše loď se málem roztříštila o útes.......“