Její silný životní příběh se stal inspirací pro tvůrce filmu Poslední cyklista, který připomíná tragické osudy židovských rodin za II. světové války.

„Film jsem viděla  v únoru v Praze v kině MAT, kde byl promítán v úzkém kruhu. Je úžasný, věrně zrcadlí náš život. Pan Svoboda mistrovsky zdokumentoval tuto krutou a problematickou dobu. Jsem mu za to vděčná,“ řekla Eva Erbenová, která už od roku 1948 žije v Izraeli.

Ačkoliv je tisíce kilometrů daleko, s potomky svých zachránců  z Postřekova je stále v kontaktu. Dnes již dvaašedesátiletá Ludmila Hrubá, vnučka Ludmily a Kryštofa Jahnových, kteří Evu Erbenovou polomrtvou našli a ukryli,  si dokonce spolu se svou matkou převzaly v Izraeli plaketu za záchranu života, jež je poděkováním za hrdinský čin její babičky a dědečka.

„V roce 1991 jsme využily nabídku Židovské náboženské obce, která pořádala zájezd do Izraele. Navštívily jsme památník obětí koncentračních táborů,  a aniž bychom něco tušily, nám byla v Zahradě spravedlivých předána medaile za záchranu života,“ říká Ludmila Hrubá.

Příběh E. Erbenové
Jako jedenáctiletá dívenka byla Eva Erbenová v roce 1941 i se svými  rodiči deportována do Terezína.
„V prosinci 1941 jsem přestala být bezstarostným dítětem. Když jsem opouštěla domov, cítila jsem v srdci obrovský strach a hněv. Hlavou se mi honila spousta otázek. Proč musíme odejít? Co se stalo? Kdo bude spát v mojí postýlce? Proč už nejsem Evička, ale jen číslo  643? Život zde byl těžký, ale kdyby to tím skončilo, nebylo by to tak zlé, jako to, co na nás teprve čekalo,“ popisuje Erbenová počátek hrůz, které prožila.

Deportace do Osvětimi
Po třech letech v terezínském ghetu byla i s maminkou deportována do koncentračního tábora Osvětim.

„Nikdo nevěděl, co Osvětim skutečně je. Myslely jsme si, že jedeme na stavbu nového tábora za tatínkem. Když jsme dojely do Osvětimi, dveře vagonu se otevřely a nastal nepředstavitelný zmatek. Za štěkotu psů a řevu nás vojáci hnali dopředu a kopali do nás. Strašně jsem se bála. Musely jsme si svléct šaty, oholili nám vlasy a rozdali vězeňské hadry. Pak nás blátem hnali do velkých baráků. V pozadí se tyčily velké komíny, ze kterých vystupoval kouř. Nikdo nám nechtěl říci, k čemu slouží. Brzy jsme zjistily, že jsou součástí krematoria, kde zemřel i můj tatínek,“ vzpomíná Erbenová na život v lágru a pokračuje: „Patřily jsme k pracovní skupině, která kopala protitankové zákopy. Byla nám zima, z vězeňských hadrů zůstaly jen cáry. Nechtělo se nám věřit, že tohle peklo je skutečnost.“

Pochod smrti
Díky touze po životě přežila  tehdy čtrnáctiletá Eva i hrůzy tříměsíčního pochodu smrti z Osvětimi přes Sasko na Sokolovsko. Z pochodu se jí podařilo utéct a pak sama dorazila až do Postřekova, kde ji polomrtvou našli a ukryli Ludmila a Kryštof Jahnovi.

„21. ledna 1945 nás ještě před východem slunce vyhnali na pochod smrti. Každý den jsme ušli až 40 kilometrů. I v mrazu jsme spali po stranách silnic a jedli jsme plevel, který vykukoval pod sněhem, kůru z větví nebo odpadky, které se u cesty povalovaly. Trpěli jsme hroznou žízní. Němci nás střežili, kdo se pokusil o útěk byl chycen pomocí psů a pak zastřelen.“

Když dorazili do tábora ve Svatavě, ztratila Eva to nejdražší na světě, maminku.
„Maminka cestou strašně zeslábla. Tichým hlasem mi zašeptala: „Evičko, já už nemohu dál.“ Políbila mě a naposledy vydechla na podlaze pokryté pilinami. Druhý den nás táhli dál. Večer jsme dorazili do Čisté, kde jsme se na noc uchýlili do stodoly. Já se zahrabala do sena, a když jsem se ráno probudila, byli všichni pryč.“

Čtrnáctiletá dívka netušila, kde je, byla hladová a vyčerpaná, přesto se vydala na cestu, aniž tušila kam.
„Putovala jsem několik dní, zavšivená, bosa a v roztrhaných hadrech. Potkala jsem cestou dva německé vojáky. Jeden na mě mířil puškou. Druhý mu řekl: „Nech ji. Škoda patron, ta stejně zdechne sama.“ Šla jsem dál, až jsem padla vyčerpáním.“

Postřekovští zachránci
„Probudily mě hlasy, cítila jsem, že mě někdo umývá. Ležela jsem v čisté posteli! To bylo něco neskutečně krásného. Prospala jsem tehdy několik dní. Když jsem nabyla sil, nic jsem si nepamatovala. Můj zachránce Kryštof Jahn mi řekl, kde jsem a jak mě našli.“

Polomrtvou dívku objevili Postřekovští u potoka.
„Bábíno sestra cárala u potoka prádlo. Dodnes ji slyším, jak to vyprávěla. Viděla prý takové dvě chudinky, že se  jich úplně lekla. Ptaly se jí, jestli nemají maštal. Protože v Postřekově byli ještě Němci, schovala je u potoka. Večer tam pro ně můj děda jel s žebřiňákem. Eva nikdy o té druhé dívce nechtěla mluvit a my dodnes nevíme proč. Ženský obě děvčata umyly a oblékly. Evu si vzali moje bába a dědou a druhou opatřili v jiné chalupě,“ popisuje příběh Ludmila Hrubá.

Eva Erbenová našla u Jahnů svůj druhý domov.
„Protože jsem byla moc slabá, zavolali na pomoc porodní bábu. Proto dodnes říkám, že jsem se v Postřekově podruhé narodila. Dodnes se skláním před dobrotivostí a statečností tamních lidí. Vzít k sobě židovské dítě mohlo znamenat vyhlazení celé vesnice. Ačkoliv jsem nikomu neřekla, že jsem židovka, jsem přesvědčená, že to celá vesnice věděla.“

Po válce našla Evu Erbenovou v seznamu židovské obce její teta. „Ač velmi nerada, odešla jsem do Prahy. U tety se mi  nelíbilo, tak jsem se nechala zapsat do sirotčince. Vystudovala jsem ošetřovatelskou školu, potkala jsem svého manžela, kterého jsem znala už z Terezína, a spolu jsme se rozhodli pro život v Izraeli“.

Setkání po 13 letech
Do Evropy se Eva Erbenová vrátila až po 13 letech.

„V roce 1966 jsme se i s dětmi vydali na dovolenou. V Čechách jsme dětem ukazovali místa našeho mládí. Za Plzní jsem zahlédla ceduli Domažlice. Vykřikla jsem: „Tady někde musí být Postřekov!“ Nikdo netušil, co se děje, protože jsem do té doby nikomu o Postřekově nevyprávěla. Hned jsme se tam vydali. Se slzami v očích jsem opět  uviděla tu krásnou krajinu. Netušila jsem, jestli ještě najdu domek, kde jsem strávila ty nádherné chvíle. Okamžitě jsem ho ale poznala. Když jsem otvírala, ze zahrady zrovna vycházel vysoký muž. Prohlédl si mě, rozevřel náruč a řekl: „Naše Evička přišla.“ Při loučení jsme si slíbili, že se za rok o prázdninách zase sejdeme. Bohužel už se tak nestalo.“

Do Postřekova se Eva Erbenová znovu podívala až v roce 2001 a stala se čestnou občankou Postřekova.

Na otázku, zda je možné vyrovnat se s hrůzami prožitými v terezínském ghetu, Osvětimi a pochodu smrti a zda lze odpustit, paní Erbenová odpověděla: „Asi ano. Život je silnější. Změní se postoj k životu, když se o něj musí tolik bojovat. Co se odpuštění týká? Na koho se zlobit? Koho vinit? Komu odpouštět? Celému světu za to, že připustil  a přihlížel? Myslím, že založit zdravou rodinu, vést radostný život a dožít se při tom tak vysokého věku, to je ta největší pomsta za všechna utrpení. Zapomenout nelze, ale i vzpomínky se musejí umět držet v šachu,“ dodává Erbenová.