Na jedinečný výlet v retro stylu s cílem až na březích Černého moře se vydala čtveřice kamarádů - Michal Maxa, Roman Tuna, Štefan Vrbiniak a Drahoslav Hladík. Od kamaráda zakoupili starou Škodu 1000 MB s rokem výroby 1967, opravili ji, nechali ji zkrášlit dobovými samolepkami a vyrazili na téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhý výlet přes Slovensko a Maďarsko až na vzdálený konec Rumunska.

„Nechtěli jsme vzít moderní auto. Bylo by to moc jednoduché a chtěli jsme se i tak trochu vrátit do let našich tatínků a dědečků, kteří tam jezdili s 'embéčkem' úplně normálně, udělat si takovou retro jízdu,” vysvětlil jeden z členů „Expedice Romania” Michal Maxa.

Na desetidenní cestě bylo první zastávkou vodní dílo Gabčíkovo na Slovensku, poté maďarský Balaton a třetí den již cestovatelé dorazili do Rumunska. Z města Arad jeli k Dunaji, k jednomu ze svých vytyčených cílů - Svaté Heleně, české vesnici, kde strávili jeden a půl dne. „Trošku víc jsme se napili, abychom oslavili, že jsme tam dorazili, a přitom se nám ztratil jeden kamarád,” vypráví Maxa. „Slavil víc než je zdrávo a přespal u místních obyvatel na půdě na seně. Ráno se probudil, vůbec netušil, kde je, a chyběly mu boty,” směje se cestovatel. Kocovinu si čtveřice léčila dnem stráveným v tamní horské přírodě a navštívila i další českou vesnici Gerník, ve které je i česká škola a mnoho tamních obyvatel jezdí do Česka za prací.

Ze Svaté Heleny výprava zamířila působivým údolím řeky Černá do Baile Herculane, nejstarších rumunských lázní. „Tam jsme se koupali ve volně přístupných přírodních horkých termálních pramenech,” popsal navigátor expedice Drahoslav Hladík.

Při cestě po Rumunsku si Holýšovští neodpustili zastávku na hradě hraběte Drákuly. „Uvádí se, že Drákulův hrad je u města Bran. To je ale mýlka, s ním je Drákula pouze spojován. Jeho skutečné sídlo je již pouze torzo hradu Poienari, které jsme navštívili. Pro Rumuny je ale výhodnější vozit turisty na hezčí hrad, i když na něm Drákula nežil,” říká Maxa. „Seznámili jsme se tam s fajn Rumunem, který má u hradu srub a který kdysi jezdil se stejnou škodovkou, jako máme my. Byl tedy z našeho auta hrozně nadšený. Většinu lidí, které jsme potkali, škodovka opravdu zaujala,” dodává.

Poté výprava pokračovala po takzvané transfagarašské magistrále kolem přehrady Vidraru. „Je to vážně úchvatná betonová stavba vysoká 165 metrů,” podotýká Maxa. Česká expedice zamířila do hor a ve 2050 metrech přejela pohoří Fagaraš. Přenocovala kousek od Brašova a šestý den v půl jedné v noci dorazila čtveřice téměř k mořskému pobřeží. „Ráno jsme zamířili na známou pláž Vama Veche. Vybrali jsme si ji proto, že v průvodci uváděli, že 'nošení oblečení je zde spíše výjimkou'. Říkali jsme si, že by tam mohly být zajímavé věci k vidění,” směje se Maxa. „A rozhodně to stálo za to. Navíc tam nerušilo žádné zázemí pro turisty či davy lidí, což jsme hledali. Jen krásné moře, písek a útesy.”

Na břehu Černého moře cestovatelé strávili den a půl, poté vyrazili zpět, rovnou domů. „Navštívili jsme ještě trhy v Aradu, kde se nám Rumuni nenápadně snažili prodat irské auto s rozřízlou přístrojovou deskou a pospojovanými kabely,” vzpomíná Maxa. Další zastávka pak už byla jen kousek od domova, na jižní Moravě.

„Byl to krásný výlet. Moje přítelkyně byla naštvaná, že nemůže jet s námi, rodiče se o nás báli - mezi lidmi totiž ještě pořád panuje názor, že Rumunsko, Ukrajina nebo Moldávie jsou zaostalé země, kde se lidé pořád okrádají a vraždí, což není vůbec pravda. Vesnice jsou oproti těm našim mnohem chudší, ale lidé jsou vstřícní,” tvrdí Maxa. „Překvapilo nás, že v Rumunsku je opravdu hodně divokých psů. Kdykoliv zastavíte a vytáhnete jídlo, je kolem vás hned deset ošklivých vypelichaných psů. Ale nejsou nijak zlí,” dodává.

Celou cestu posádka škodovky spala výhradně pod širákem ve spacích pytlech a samo 'embéčko', přestože nedosahovalo nijak závratných rychlostí, dalekou cestu zvládlo se ctí a téměř vůbec své pasažéry nezlobilo. „Pouze jsme během cesty museli vyměnit lanko na plyn a jednou se nám zaneslo sítko,” říká Maxa. Spotřeba nikdy nepřekročila deset litrů a výlet stál každého člena expedice přibližně pět tisíc korun, to však včetně přihlášení a opravy auta.

Přes počáteční úmysl auto po návratu prodat se cestovatelé rozhodli si je ještě ponechat. „Příští rok v něm možná vyrazíme na Krym,” zakončil Michal Maxa.