Opět po šesti letech mapovali studenti domažlické vyšší odborné školy bezbariérový přístup do různých institucí, obchodů či památek v Domažlicích.
Ačkoliv v průběhu této doby byly na mnoha místech vybudovány plošiny či bezbariérové přístupy, často se přitom zapomnělo na zdánlivé maličkosti, které jsou však pro lidi na invalidním vozíku neřešitelnou překážkou.

Nedobytnou pevností je pro vozíčkáře například radnice, kino Čakan a poliklinika na náměstí (bývalý OÚNZ).
„Hodně se toho změnilo právě díky mapování, které upozorní na nedostatky. My pak oslovujeme jednotlivé organizace, aby je odstranily. Ve většině případů se nám to daří. Například v městském kulturním středisku byla vybudována plošina, ale na radnici se vozíčkář nedostane. Už jsme několikrát hovořili s panem starostou, ale zatím se nic nezměnilo,” řekla Andrea Chmelíková, vedoucí domažlického centra pro tělesně postižené.


Zcela bez pomoci druhé osoby se ale vozíčkář v Domažlicích neobejde vlastně nikde.
„Do Kauflandu nebo Albertu se dostanu bez problému, nemohu si ale nakoupit, protože nedosáhnu na zboží. Velkým problémem je výběr z bankomatu, pokud jste nízkého vzrůstu jako já, nedosáhnete na klávesnici. V komerční bance je sice plošina pro vozíčkáře, ale v zimě zamrzá. V ČSOB na náměstí nejsou schody, ale zde se bariérou stávají těžké dveře, které sama nedokážu otevřít,” říká sedmadvacetiletá Vendulka, která je k invalidnímu vozíku připoutaná od dětství.


Postrachem pro vozíčkáře je cesta vlakem.
„Vlak je pro mě noční můrou. Do běžného vagónu se vozík nedostane. Pokud chci vlakem cestovat, musím to tři dny předem nahlásit. České dráhy přistaví poštovní vůz, kam mě ale musí nejdřív někdo naložit a pak zase vyložit. Je to prázdný vagón, ve kterém se nemohu ničeho držet a kde není ani toaleta, prostě nic,” říká Pavel Ticháček z Domažlic, který se na kratší vzdálenosti pohybuje pomocí francouzských holí, ale na delší cestu se bez vozíčku neobejde.


Ani obyčejná návštěva restaurace není pro člověka na vozíku nic jednoduchého.
„Do většiny restaurací vede alespoň jeden schod. Když se mi ho podaří překonat, nastane další problém s toaletou. Mnoho vozíčkářů do restaurací často nechodí a proto, pokud zde pro nás mají toaletu, většinou jí používají jako sklad. Už jsem zažil, že mi bylo řečeno, počkejte chvilku já musím nejdříve vyndat bedny s pivem,” pokračuje Ticháček.


Doslova pastí jsou nejen pro vozíčkáře, ale i pro lidi s holemi či berlemi obrovské spáry mezi dlažebními kostkami na domažlickém náměstí a podobné problémy musí řešit i na parkovišti u nemocnice.

„Nejhorší úsek je, pokud chci přejet silnici od Sokolského domu do Albertu. Do několikacentimetrových nevysypaných spár se dostanou kolečka vozíku a nemohu se ani pohnout, dokud mi někdo nepomůže,” popisuje další problém Vendulka.

Stejný názor má i Magda Němcová ze Stráže. „Bez manžela bych nikam nemohla. Mám strach, že zůstanu uvězněná mezi kostkami a než mi někdo pomůže, porazí mě auto. Neumím si ani představit, jak bych se sama dostala přes náměstí, kde jsou velké nájezdy, které můj elektrický vozík nedokáže přejet. Byly jsme za dcerou v Německu a tam je na vozíčkáře mnohem lépe pamatováno,” říká Němcová.