Jak havárii prožíval? Co se vlastně bezprostředně před pádem autobusu dělo?
„Byl jsem otočený dozadu a bavil se s kamarádem, takže jsem neviděl, kam a jak jedeme. V jednu chvíli jsem pocítil, jak autobus zvláštně „zavandroval“. Koukl jsem přes čelní sklo a viděl před sebou sloup vysokého napětí. Ten jsme naštěstí minuli a bylo také štěstí, že třetina autobusu skončila na nájezdu, který spojuje silnici s cyklostezkou. Havarovat o pár metrů dřív, asi by to nedopadlo tak „dobře“, jak to dopadlo,“ vzpomíná na nehodu Konopík a dodává, že neví, jak by to všechno skončilo. V tom horším případě mohl podle něj autobus i lidé v něm dopadnout daleko hůř.
Důležité pro něj je, že jemu a dceři se nic nestalo a zranění ostatních jsou lehká. Jeho dcera, budoucí zdravotní sestra, nejprve reagovala profesionálně, pak byla v šoku.
„V první chvíli, když jsme přistáli, se Eliška ptala těch, kteří na ni padli, zda jim nic není. Měla starost, zda nejsou zranění. Teprve pak to na ni dolehlo, rozklepala se a plakala,“ líčí Konopík.
„Řekli nám, že od nehody domů nás odveze autobus pana Pazdery. Prohlásila, že do žádného autobusu už nevleze, takže nás domů dopravili známí,“ uzavírá svoji výpověď pro Deník účastník nehody Konopík s tím, že vše se událo za tmy a silného deště, což ještě umocnilo hrůzný okamžik“.