Už podruhé se vydal, tentokrát s Mírou Fránou z Přeštic a Karlem Kalašem z Brna, v poslední den loňského roku na start pouštní rallye Lisboa–Dakar 2008 motorkář z malé obce u Kdyně, David Šmatera z Brnířova.

Proč jste jeli právě na Dakar?

Já jsem si 30. Dakar chtěl dát ke 30. narozeninám, které jsem měl v listopadu. Měl to být už můj druhý Dakar, kdo tam někdy byl, tak pochopí. Je to zážitek, jakých není mnoho. Míra s Karlem tam ještě nebyli, takže je jasné, že se těšili a pak jim zrušení závodu vadilo. Když už jsme byli tak daleko, tak jsme se spojili s dalšími motorkáři a vyrazili do Maroka. Jelo nás nakonec 14 na 12 motorkách, neboť jedna motorka nás už v začátcích zradila. Jela s námi dokonce i slečna jednoho kamaráda.

Jak to vypadalo v Lisabonu, když vyhlásili zrušení Dakaru?

Plno lidí mělo slzy v očích, nikdo tomu nechtěl zpočátku věřit, že se závod poprvé v historii ruší. Někteří hned naštvaně odjížděli, další vyčkávali, neboť tomu nechtěli věřit. Stál jsem v té chvíli nedaleko Japonců – ti dokonce brečeli.

Proč jste jeli dál do Maroka?

Jet tři tisíce kilometrů tam a další tři zpátky bez ničeho, to nelze.

Kolik jste při své cestě najeli celkem kilometrů?

Do Lisabonu a zpět přes Andoru, kde jsme se zastavili, to bylo přesně 6 519 kilometrů. Auto s motorkami na přívěsu si vzalo 638,66 litru nafty. Na motorky jsme přesedli až v Portugalsku. Po Maroku jsem najel na motorce 3 020 kilometrů, což byla oproti plánovaným téměř 10 tisícům, které měla mít pouštní rallye, docela legrace.

Říkáte to trochu smutně…

Je to tím, že jsem na Dakaru chtěl ´pokřtít´ novou motorku. Takhle jsme jeli jen okružní jízdu. Když jsem jel minule závod několik set kilometrů, jelo se od rána do noci a prakticky jsem z Afriky nic neviděl. Teď už to ale byl krásný výlet, člověk se mohl pokochat přírodou a památkami.

Kde všude jste byli?

Nejprve jsme se dostali z Ceuta na pohoří Atlasu, kde ležel sníh, a museli jsme se vrátit. Ale další dny už to bylo jiné. Navštívili jsme řadu marockých měst, mezi nimi i největší středověké arabské město Fes s hradbami a vyhlášenou koželužnou. Tamní trh se táhne uličkami několik kilometrů, všude však byl zápach a spousty odpadků. Pak jsem jeli dál a zastavili jsme u města Iframe, kde jsme sehnali hotel se sprchou, večeří a snídaní za 230 dirhamů (cca 23 eur – pozn. red.) na osobu. Odtud jsme se vydali do národního parku na Malý Atlas. Tam jsme se ve výšce 1 850 metrů fotili s opicemi a ve 2 150 metrech pohoří přejeli. Byl tam sníh a v jednom místě teplota kolem mínus pěti stupňů, takže jsme si hřáli ruce na motoru. Kupodivu tam ale měli i frézu na sníh.

A dál?

Pokračovali jsem na Er Rachidii, odtud na Erfoud a dále na Er Chebi, kde jsou prý největší duny na Sahaře. Na jejich počátku jsme se ubytovali ve stanech na střeše jednoho hliněného domu za 100 dirhamů. Druhý den ráno jsme měli naplánovanou jízdu na velbloudech. Jelo nás čtrnáct, spolu s námi šli vodiči velbloudů.

Jak se velbloudům líbili Češi?

Řekl bych, nic moc. Ten můj byl pěkně vzteklý. Ale vynahradili jsme si to pak jízdou na motorkách v dunách. Písek naštěstí pobraly filtry (smích). Kam směřovala dál vaše cesta? Do soutěsky Todra, do nadmořské výšky 1 850 metrů, kde byl opět sníh. Pak do Marrakeche, kde jsme navštívili tamní bazar a nakoupili suvenýry, dále k vodopádu před Benimellal. Odtamtud pak pomalu pro rozbitou motorku a přes moře a Andoru zpět domů.

Co jste si přivezl za suvenýry?

Hned první dva dny jsem si koupili výšivky a samolepky Dakaru. Neodolal jsem a přivezl jsem si velblouda z cedrového dřeva. Pak přívěsek. Ten člověk, co ho dělal, byl machr. ´Vysoustružil´ ho z jednoho kusu dřeva. Váleček dřeva měl upnutý jako do soustruhu, při obrábění ho poháněl provázkem drženým v ruce, aby se točil. Ve druhé ruce držel nějaké dláto a placem nohy je přitlačoval ke dřevu a ´soustružil´. Jsem vyučený obráběč kovů se zaměřením na soustružení, ale před ním smekám. Stejným způsobem dělal také šachové figurky různých velikostí.

Co se vám líbilo během cesty ze všeho nejvíce?

Jízda v dunách u Er Chebi, pak památky. Z cesty jsem si přivezl asi tříhodinový záznam na kameře, ale musí se sestříhat. A první pocity doma? Nevěděl jsem najednou, co mám dělat. Nejradši bych zase někam jel… Kam bude směřovat vaše další cesta na motorce? Někam do tepla. V létě se jezdí většinou na východ, třeba na Balkán, na podzim pak na Korsiku. Zaleží, jak se s klukama domluvíme.