Potkal jste během svého výstupu na Sněžku o Štědrém večeru nějaké lidi? Ale ano. Chtěly si mne vzít s sebou v ten večer nějaké tři holky, ale jely na opačnou stranu. A já chtěl na Sněžku!
Můžete popsat, jaké to tam bylo?
V sedmnáct hodin vylézal nad Sněžkou měsíc. To bylo nádherné, musel jsem si udělat pár snímků. Mars byl vedle jako malinký bod, ten chlapík, co jsem ho potkal, tam šel jenom kvůli tomu. Říkal mi, že na něm zkoušeli zrak staří Arabové. Za úplňku jsem dojel na konec lanovky Pláně, kde je 1 100 metrů nad mořem, podél vleku jsem pak sjel černou sjezdovku s výstražným trojúhelníkem.
Vrátil jste se?
Ne, rozhodl jsem se to sjet. Měl jsem strach, ale byla to bomba. Nějak jsem to sešoupal. Dole, ve Svatém Petru, jsem nebyl 30 let. Jenomže teď tam barevná velká obrazovka jako barák. To svítí, to musí stát prachy. Běžely tam filmy a reklamy.
Koukal jste na ně?
Ne. Obrazil jsem tři hotely, dal si postupně pivo, polívku a pivo. Ty neony, to nasvícení – připadal jsem si jak v Las Vegas. Nakonec jsem přenocoval v komfortním hotelu Diana, kam mne pozvali nějací Holanďani na Štědrý večer. Ostatně Holanďanů a Němců jsou tam mraky. Proč vás pozvali? Ani nevím, Dali jsme se zprvu jen tak do řeči. Oni obdivovali moji péřovku a moje vybavení. Nechtěli věřit, že lyže jsou z bazaru za sto korun, jen upravené. Byl jsem tam středem pozornosti, líbily se jim moje australské nepromrzající klokanky. Dlouho jsme si povídali a já pak chtěl jít spát ven. Správce mi povídá. Neblbni! My máme singl pokoj za sedm set, ale tobě ho dáme za tři sta. Se satelitem – tam bylo prostě všechno.
Kolik bylo té noci stupňů?
V Harachově bylo dvacet pod nulou, nahoře na Pláních minus tři a na Sněžce v jednu chvíli nula, protože byla inverze i v noci. Ráno, když jste se vzbudil, už bylo pětadvacátého… Vstal jsem a spirálou jsem si uvařil čaj na cestu, posnídal ze zásob. Od personálu jsem dostal tři jablka a kiwi a rozhodl se pokračovat. Věděl jsem, že do deváté ranní je na Medvědíně padesátiprocentní sleva na lanovku, tak jsem to chtěl stihnout. Tamodtud jsem se přes Vrbatovo zlaté návrší šel podívat na Kotelní jámy a na druhou stranu. Vlezl jsem na hřeben, vyfotil si tam pevnosti z II. světové války. Byl jsem pak i na polské straně u kamenné brány, rozpadá se tam žula a její bloky ční nahoru jako kostel. Zajel jsem se podívat i na můstky v Harrachově. To už jste mířil pomalu zpět domů… Z harrachovského nádraží jsem odjížděl autobusem do Prahy, kde jsem byl v 19 hodin na Černém mostě. Přejel jsem do Village Cinema, šel jsem na úžasnej virtuální dánský film.
A pak konečně domů?
Ne, jel jsem na Petřiny na vysokoškolské koleje, kde jsem už v minulosti přenocoval. Sehnal jsem tam levný nocleh a 26. prosince jsem se přesunul se Student Agency ze Zličína do Plzně. Stopem jsem se dostal do Meclova, kde mne vyzvedl táta. Šestadvacátého jsem měl už oběd, knedlo–vepřo, doma. Kolik vás vaše putování stálo? Kolik jste ujel na lyžích a kolik kilometrů jste absolvoval? Veškeré náklady na můj výlet činily zhruba 1 600 korun. Najel jsem kolem sta kilometrů na lyžích. neměl jsem v plánu přejet Krkonoše od východu na západ a neměl jsem v plánů dělat první den Sněžku.
Jaké to je, když potkáte po cestě člověka podobného ražení?
Člověka to potěší, když zjistí, že není jenom sám ´blázen´. Bylo to výjimečné.
Jak hodláte naložit se snímky a zážitky z cesty, které se do novin nemohly vejít?
V prosinci budu z téhle cesty mít pravděpodobně výstavu fotografií v Městské knihovně Boženy Němcové v Domažlicích.
Proč až v prosinci?
Bude to těsně před mojí druhou cestou, před II. ročníkem Štědrovečerní Sněžky, aby si je lidé mohli prohlédnout a motivovalo je to. Než si to budou mít možnost prohlédnout, můžou se zájemci o štědrovečerní pobyt na Sněžce v roce 2008 na mne obrátit prostřednictvím telefonu 728 758 920. Věřím totiž, že se najdou podobně založení jako já, chtiví nových zážitků a adrenalinu.
Jak byste tento premiérový ročník ´Štědrovečerní Sněžky´ krátce zhodnotil?
V životě jsem na Vánoce, natož na Štědrý večer nic takového podobně zajímavého a krásného nezažil.