Se sedmnácti kilogramy vybavení v batohu vyrazil stopem zdolat „Štědrovečerní Sněžku“ 54letý Karel Beneš z Pařezova. Nadšený cestovatel si usmyslel dostat se s minimálními náklady do Krkonoš a zažít po Štědrém večeru svítání na Sněžce. Po příjezdu jsme ho vyzpovídali.

Co všechno jste si s sebou vezl na Sněžku?

Vezl jsem jedenadvacet, vlastně devětadvacet věcí včetně řízků.

Mezi nimi i dvoje lyže – sjezdové a běžky, skládací hole, nafukovací lehátko a také lopatku na záhrab, kterou jsem nakonec nepotřeboval. Kdy jste startoval? Bylo to 23. prosince z benzinky ÖMV Draženov, kam mne krátce před půl osmou ráno přivezl táta. V půl osmé jsem startoval.

Čekal jste dlouho než vám někdo zastavil?

Ne. Nabral mne kluk s fiatem a vyložil v Tejně. První stop přináší štěstí, takže z Horšovského Týna jsem pokračoval mercedesem. Vzal mne člověk, který stavěl dálnici v Čechách a má Bělorusku v Praze, tak mne vzal. Za hodinu jsem byl v Praze, což je rychlostní rekord.

Kde vás vyložil?

Na Černém mostě. Ještě mi poradil, abych přejel výpadovkou na Hradec. Jenže já jsem zjistil, že mi za pět minut jede z Černého mostu přímej autobus do Pece pod Sněžkou.

V kolik jste tam dojel?

Ve třináct hodin. Udělal jsem si snímek a do svého deníku poznámku čtvrté foto. Fotografoval jste hodně? Nafotil jsem během cesty čtyři filmy. Neuvěřitelné záběry, některé i v noci, udělal jsem si výstupy do míst, kam se normální smrtelník běžně nedostane. Nebylo to riskantní? Ne, bylo naprosto bezpečno. Skutečně? Beru to podle sebe a svých zkušeností, neboť jsem dvakrát běžel Krkonošskou sedmdesátku, prakticky vždycky v mlze a nic jsem tehdy neviděl.

Kde všude jste se v Krkonoších zastavil – lépe řečeno: kam všude jste vylezl?

Byl jsem na Zlatém návší, Vrbatově návrší, podíval jsem se na všechny jámy.

Domníváte se, že vám přálo tentokrát počasí?

To už jsem viděl, když jsem přijížděl do Pece a nafotil jsem si Barrandov. Upoutalo mne, že z Barrandova na Janu není sníh. Koupil jsem si tedy mapu za padesát osm korun s krásným názvem Veselý výlet, nazul jsem lyže a vyrazil.

Proč zmiňujete cenu mapy?

To proto, že jsem celou cestu psal, co kde utratím, abych věděl, na kolik mne tehle výlet přišel. Počítal jsem náklady na ty čtyři dny, jesli to stluču za nějakou rozumnou cenu.

Co vás při cestě překvapilo?

Bylo toho hodně, Třeba na Sněžce byly zajímavé staré fotografie z roku 1924 a 1934. Představte si, že na Sněžce byla už větrná elektrárna na polské straně v tom čtyřiadvacátém roce. Mají tam větrné kolo a v místech, kde kdysi bývala polská pohraniční stráž je krásná bouda. Takže jsem dvakrát navštívil Polsko.

Máte na Krkonoše nějaké vzpomínky z minulosti?

Jednou se mi stalo, že jsme tam byli s děvčaty v době, když jsem začínal učit. Pohraničníci už nás ve tři odpoledne nepustili nahoru na Sněžku, protože to se už nedá stihnout. Tak jsme sedli na zadek a sjeli Obří důl. To jsme byli asi první, kdo tohle spáchal. Maindl – němčinář – tomu tehdy nechtěl věřit, takže druhý den jsem ho tam musel vzít…

Vraťme se k vaší cestě. Kam jste se ten den dostal?

V šestnáct hodin už jsem byl na Výrovce, na hřebeni. Dal jsem si hovězí vývar a rohlík za pět korun. Pak jsem udělal výstup na Luční horu. V osmnáct třicet jsem si dal za pětačtyřicet korun řezané pivo. Byli jsme v Luční boudě sami.

Jak na vás tamní prostředí zapůsobilo?

To se nedá jen tak říct. Po pravdě hrozně. Stačí, když se dozvíte, že náklady na energii je stojí měsíčně tři sta tisíc korun, náklady na mzdy to samé. Ale měli tam pěkný vánoční stromek, který jsem si také nafotil. Dopil jsem pivo, koukal jsem chvíli na Tři mušketýry a asi za hodinu jsem vyrazil dál.

Šel jste pak spát?

Nešel, vydal jsem se na Sněžku, Tam jsem byl před osmou večer. Chtěl jsem spát na polské chatě, ale tam údajně byly samé holky–číšnice a byly zamčené. Měli zamčenou boudu a měly strach z chlapů. To mi potom říkala obsluha vleku. Pak jsem hovořil i s majitelem staré a nové pošty. Chtěli mi dát postel, ale odmítl jsem a uvelebil se ve výhrabu pro lanovku.

Jak se vám spalo?

Usnul jsem jako špalek, ale v noci jsem se vzbudil. Pod sebou mokro, nafukovací lehátko jako bych neměl. Byla mi zima. Ležel jsem totiž na vodě – já napíchl lehátko při stlaní na rampouch a moje teplo rozpustilo sníh a led pode mnou. Odtamtud jsem utekl a zbytek noci dospal pod střechou, pod oběžným kolem lanovky.

A ráno?

To už jsem zase pochodoval. Splnil jsem vlastně první den patnáct kilometrů výstupu a měl jsem vlastně oproti plánu náskok. Ušetřil jsem celý den. Sjel jsem ze Sněžky na Růžohorky a dolů na Portášky. Měl jsem ještě v plánu Janu, ale tam nebyl sníh, proto jsem zůstal na Portáškách ahodinu si tam jezdil.

Co jste tam dělal?

V Peci jsou lanovky zadarmo, tak jsem jezdil na Portáškách do dvanácti hodin. Chtěl jsem dál pět kilometrů na Zahrádky, ale byl Štědrý den a nic už tam nejelo, tak jsem po čtyřech, úplně zdrbanej, vylezl nahoru. Dorazil jsem tam kolem půl třetí odpoledne. Potkal jsem chlapíka, který tam byl také sám, s podobnou výbavou jako já. Dokonce jsem se od něj dozvěděl, že jezdí do Jemenu, takže teď vím, jak se tam dostat. Já měl medovinu – domácí od táty s koňakem, on měl slivovici, tak jsme se na Růžohorkách půl hodiny občerstvovali.

Pak jste se rozešli, nebo jste pokračovali spolu?

Krásně svítilo sluníčko, pokračoval jsem sám dál přes Liščí horu na rozcestí Kiosek. Tam jsem si chtěl dát pivo, ale bylo už zavřeno, tma jako v pytli. Zbývalo mi asi deset kilometrů do Špindlu.