Jaká je vaše první vzpomínka na dílské hasiče?

V první řadě vzpomínám na partu, která tu v době mého vstupu do sboru fungovala. Bylo nás kolem šedesáti. Musím vzpomenout dva. Jednatele Pavla Sokola a Šimona Královce, velitele okrsku.

Jaké byly vaše začátky u sboru v Dílech?

Zpočátku jsem byl normálně členem družstva, jezdil jsem na soutěže. Moje práce byla vzadu u sacího vedení.

Jaké jste měli výsledky?

Jak kdy. Někdy to vyšlo, jindy ne. On se tehdy stále měnil způsob provedení útoků, někdy to bylo s úkroky, jindy s vodou, většinou se sálo z potoka… Něco se muselo odpochodovat. To je dneska dobře vidět v průvodu, když pochodují mladí, kolikrát je to hrůza…

Jak vypadala tehdy činnost sboru?

Pořádali jsme pouťové zábavy, plesy. To je stejné, jako dneska. Tady se hasiči se sokoly střídali v pořádání podobných akcí od nepaměti. A neřekl bych, že byly o něco méně bujarejší, než jsou dnes.

Sboru se vyhnuly výjezdy k velkým požárům, takže co považujete za nejdůležitější událost v jeho historii?

Hasičárnu. Dříve byla dole pod lesem, bylo v ní mokro, všechno v ní vlhlo a plesnivělo. Když se naskytla možnost zřídit hasičárnu přímo ve vsi, byl to posun. Všechno jsme si dělali svépomocí, ale máme se kde scházet, kde uskladnit techniku.

Říká se, že na Dílech je z každého domu někdo buď u hasičů nebo u sokolů…

Nebo u obou. Vždy, když někam s hasiči přijedeme, to znamená dvě mužská, dvě ženská družstva, tým dětí a pak družstvo veteránů, říkají nám, že na Dílech už snad ani nikdo nemohl zbýt…

Pýchou Dílských je i jejich hasičský vůz…

Je to stará tatra, na kterou se skládali nejen hasiči, ale celá vesnice. Opravili jsme si ji, nabarvili a jsme na ni patřičně hrdí.

Jste živoucím příkladem toho, že hasičina je koníčkem na celý život. Nikdy jste neměl chuť s ní praštit?

Ne nikdy. Hasičina mě bavila odmalička. Když jsem přišel sem na Díly a poznal tady tu bezvadnou partu, tak jsem do toho zapadl. A to trvá dodnes. Dlouho jsem závodil ještě za veterány, ale dneska už to kvůli zdraví moc nejde. A tak s nimi aspoň jezdím po závodech. Ale kdyby bylo potřeba, tak ještě půjdu!

Jak vlastně vznikl tým dílských veteránů?

Na jedné výroční schůzi naši o generaci mladší nástupci oznámili, že budou končit, že už jsou na závodění starý. Z hloučku, kde jsme seděli my starší, padlo: Slyšeli jste to? Oni chtějí končit ve věku, když jsme ještě běhali překážkovou… Mladí nás chytili za slovo, hecovali, až jsme si řekli, že ještě zkusíme závodit. A od té doby s nimi lítáme po hřišti…

Na koho z hasičů, kteří už třeba nejsou mezi námi, si čas od času vzpomenete?

Určitě na Pavla Sokola a Šimona Královce, ale i na kluky z okolních sborů. Třeba v tkalcovně jsem dělal s Vaškem Rojtem a Vaškem Rudlofem, ten ještě žije. Vždycky jsme spolu debatovali o tom, co je u kterého sboru nového…

Dílští hasiči jsou dobrá parta. Ta tu bývala vždycky?

Vždycky. Ale dříve vše probíhalo s většími problémy. Tehdy jezdila hromada lidí za prací pryč a vracela se jen na víkend. Myslím, že to tehdy leželo na méně lidech, než je to dnes.

Co byste popřál vašim nástupcům?

Přeji jim hodně úspěchů do dalších let, hlavně stále dobrou partu a aby pokračovali v tradici, která tu je.

Sbor zřejmě čeká generační obměna, co byste vzkázal těm úplně nejmladším?

Ti se už postupně zapojují do práce výboru a to je dobře, protože mohou všechno okoukat. Obavu z budoucnosti sboru proto nemám. Věřím tomu, že se mladí v Dílech dají dohromady, nepřestane je to bavit a budou v práci ve sboru pokračovat.