Vyzpovídali jsme je těsně před jejich diamantovou svatbou.

Jak jste prožili těch 60 let?

V. K.: Abych vám pravdu řekl, celou noc jsem nespal, přemýšlel jsem o tom a ráno jsem přišel k takovému závěru… Nejdřív jsem uvažoval o tom, jestli mám říct ano, ale ráno jsem si řekl, že ´ano´ řeknu, protože 60 let byla na mne hodná, dobře vařila, prostě byl jsem s ní 60 let spokojený. Tak jsem si řekl, že nějaký ten rok to ještě s ní zkusím.

Kolik jste měli dětí?

P. K.: Dvě dcery, děti nebyly, chlapeček holt nepřišel. Jedna se narodila v roce 1952, druhá dva roky po ní. Máme už pět vnoučat.

A pravnoučata?

V. K.: Těch je víc, šest.

Co pro vás znamená ocitnout se opět spolu na radnici?

P. K.: No, je to krásné, že jsme se toho dočkali. Dožili jsme se chvíle, kdy moji rodiče měli diamantovou svatbu, a jsem šťastná, že jsme se i my mohli všichni sejít.

Když byste se vrátila o 60 let zpátky, vzala byste si tohoto pána znovu?

P. K.: Určitě. Mně ještě nebylo patnáct, když jsem s tímhle dědou chodila. Vdávala jsem se v devatenácti, ale děti hned nebyly, ty přišly později.

Pamatujete si, jaké jste měli o svatbě před 60 lety počasí?

P. K.: Právě jsem o tom mluvila. V Chudenicích tehdy byla pouť a bylo krásně, svítilo sluníčko. Brali jsme se v Poleni.

Dali jste si nějaké předsevzetí do dalších let?

P. K. : Ani ne, hlavně abychom byli zdrávi…

Dědeček toho zatím moc neřekl…

V. K.: No, protože když hovoří babička… Já jsem nikdy nemohl vstupovat do její řeči. Vždycky řekla: Neskákej mi do řeči, teď mluvím já! Takhle jsem mlčel šedesát let… (smích)

…a budete dalších šedesát?

V. K.: Stačí, když to bude nějakej měsíc… Vždyť já jsem na téhle svatbě na propušťák, měl bych ležet v nemocnici!

Máte nějaký recept na to, jak mít pěkné manželství na celý život?

Ten je jednoduchý: mít se rádi, snažit se vyjít vstříc jeden druhému. Žít klidně, nedělat si naschvály, jak to člověk leckde kolem vidí, a hodně důležité je i zdraví.