Velkým přáním Jany Köglerové z Domažlic bylo pracovat s dětmi, nikdy se jí však nesplnilo.

Protože se na její lásce k dětem nic nezměnilo, rozhodla se jim věnovat a pomáhat způsobem sobě vlastním.

Jako hodná teta Poly přichází čtyřikrát v týdnu na dětské oddělení Domažlické nemocnice, kde rozdává radost a smích.

Jak jste přišla na ten nápad?
Vyplynul tak nějak sám od sebe. Řekla jsem si, že děti v nemocnici bývají smutné a mají dlouhou chvíli. Zmínila jsem o tom před lékařkou Janou Schejbalovou a ta vše hned zařídila.

Jak dlouho už za dětmi chodíte?
Začala jsem letos v květnu. Chtěla jsem vyzkoušet, jak mě děti přijmou a jak to půjde. Od prvního dne jsem byla nadšená a děti taky.

Popište nám tetu Poly.
Obleču se do věcí, které připomínají klauna a namaluji si obličej. Musím být opatrná, aby se mě děti nebály. Ve velkém košíku nosím různé hračky a dělám s dětmi blbůstky tak dlouho, až se začnou smát a zapomenou alespoň na chvíli na své trápení. To je účel mé návštěvy.

Co si v košíku nosíte?
Míčky, maňásky, švihadlo, dětská líčidla, stříkací pistolku, pastelky, fixy, omalovánky, knížku a samozřejmě bublifuk. Bublinky zaberou vždycky.

Jak vaše návštěvy v nemocnici probíhají?
Začínám vždycky v úterý a za dětmi pak chodím až do pátku. První den se okoukáme, seznámíme a když si padneme do oka, začneme si hrát a naplánujeme si, co budeme dělat zítra.

Dostávají od vás děti nějaké dárky?
Pokud jim to dovoluje jejich zdravotní stav, dostanou vždycky nějaký ten pamlsek a plyšovou hračku, aby se s ní mohly pomazlit místo maminky, protože to dětem v nemocnici asi nejvíc chybí.

Už se vám stalo, že vás některé dítě odmítlo?
Zatím ne, ale jsem připravená i na takovou možnost. Chodila bych za ním totiž tak dlouho, dokud by se nezačalo smát. Jeden chlapeček byl velice smutný kvůli tomu, že nestihne Dětský den. Tak jsme si ho udělali společně v nemocnici.


Máte nějakého sponzora, nebo z čeho všechno hradíte?
Pamlsky kupuji ze svého a plyšáčky sbírám od kamarádů a známých, kteří je už nechtějí. Doma je vyperu, vyspravím a rozdám dětem.

Kolik vás to stojí?
Něco to samozřejmě stojí, ale to není v životě to nejdůležitější. Když vidím ty malé a často nešťastné tvorečky, jak se začnou vesele smát a dovádět, jsem šťastná, zahřeje mě u srdce a to je víc, než peníze.

Váš veselý košík je asi dost těžký?
To opravdu je. Vždycky mě napadne další věc, kterou vezmu dětem pro radost. Vypadá to, že za nedlouho budu potřebovat asi kárku.

Máte nějaké plány do budoucna?
Mám toho v hlavě moc. Měla bych spoustu nápadů, třeba i co se týká dětí ve školách a školkách, ale mluvit o tom by bylo zatím předčasné. Chtěla bych si ale koupit malé auto, broučka, a pomalovat ho dětskými obrázky, aby děti už z dálky viděly, že za nimi jede teta Poly.