Letos uplyne 105 let od narození známého domažlického doktora MUDr. Vladimíra Böhma, rodáka ze Kdyně, který se v roce 1917 přestěhoval s rodiči do Domažlic. Byl nejen zkušeným lékařem, ale i výborným fotografem, grafikem. Dodnes kolují mezi lidmi historky o tom, jak pomáhal lidem od fyzických problémů, ale i ´blbých´ nálad, psychických bolístek. „Bémáček“ byl člověk, který měl lidi rád a ti ho milovali. I on však nebyl uchráněn životních nástrah a nepřízni osudu.
Domluvili jsme si schůzku s jeho dcerou Blankou Wilknerovou a v jejich domě v Hradské ulici v Domažlicích společně na pana doktora zavzpomínali.

Druhá světová válka a následně poválečně období znamenalo pro mladého lékaře těžké životní zkoušky. Jak vy na ně po létech vzpomínáte?
V březnu 1940 byl otec zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Flossenbürg. Měl velké štěstí, že se vrátil ještě před koncem války v roce 1942. Já jsem se narodila v r. 1943 a osobně jsem tedy tyto těžké chvíle neprožila. Vím, že nebyl z Domažlic sám, koho poznamenaly události kolem Smutka a otce ještě jeho skautské aktivity a přímá povaha. Co jsem již ale vnímala, byl podzim roku 1951 – domovní prohlídka, opět vězení a 2 roky pobytu na Borech jako politický vězeň. Po amnestii prezidenta Zápotockého v r. 1953 si odseděl „jen“ něco přes rok. Když se k této jeho životní etapě vracím, stále více si uvědomuji, jak musel být otec silný, pevný. Doma o tom nechtěl mluvit a snažil se žít dál – naplno. Jen to srdíčko, které mu pak ve stáří často selhávalo, bylo nevratně poznamenáno.
Jak pokračoval život otce po návratu z borského vězení?
Nastoupil jako doktor do ordinace Okresního ústavu národního zdraví v Domažlicích (OÚNZ) a až do odchodu do důchodu v roce 1973 působil jako praktický, poradenský, obvodní, závodní a posudkový lékař. Jeho humor a nadhled byl pro nás osvobozující, přinášel nám víru v sebe.
Vzpomínáte si na některé jeho veselé příhody, průpovídky, legrácky?
Vzpomínám, jak nám lepil mrtvé mouchy na okna. Známý byl jeho slogan: „Až Vás jednou chytnou revma, navštivte doktora Böhma.“ Babičce, která často přicházela do ordinace s bolestí hlavy, poradil natírat ji setřenou rosou z devíti hrobů. Sledoval ji nad ránem na hřbitově. Opravdu přišla a poté v ordinaci otci moc děkovala, že má po bolestech. Pro mého manžela, který sbíral různé odznaky, využil nástěnku na chodbě OÚNZ s inzerátem: „Sbírám odznaky velké i malé.“ Byl prostě veselá kopa. Jeho krédo bylo: „Dělám si legraci z toho, koho mám rád.“
Jak pojímal medicínu? Byl výborný diagnostik, psycholog.
Doma jsme o doktořině hovořili velmi málo. Myslím však, že se na každého člověka díval komplexně. Nezaměřoval se jen na vlastní projevy nemoci, ale hledal příčiny ve fungování celého těla. Pracoval vlastně již tehdy s psychikou člověka. Nezatracoval ani báby bylinkářky, léčitele. Radil se i s nimi. Medicínu zřejmě nepojímal jako dogma, ale přibližoval ji k člověku, přírodě.
Vzpomeňte prosím otcovu velkou zálibu ve fotografování, grafice.
Byl to opravdu jeho velký koníček, láska. Již na studiích medicíny v Praze ho požádal Jan Werich, aby udělal hereckému souboru Osvobozeného divadla sérii fotografií z revue Panoptikum. Po válce fotografoval nejraději domažlické motivy. Známé jsou jeho záběry Chodského hradu, brány, věže… Vždy v pozadí s nutnými mraky, na které trpělivě čekal. Jeho fotografie visely v OÚNZ a byly vystaveny na dvou velkých výstavách v objektu kláštera. Tu druhou, rok po otcově smrti, navštívila řada významných osobností kulturního života jako například malířka Jiřincová, Kratochvíl, Vrbová. Slavnostní projev při zahájení přednesl spisovatel Nepil. Pro grafickou práci používal zpočátku dřevoryt, později byl tisk prováděn ze zinkografických štočků. Osvojil si i techniku rytí do asfaltových desek podobnou litografii. Námětem grafických prací byly jeho fotografie staré domažlické architektury. Pro své potěšení rád i maloval převážně akvarely.
Žijete s rodinou v Praze. Jezdíte ráda do Domažlic, míst svého mládí?
Jezdím velmi ráda. Nyní v důchodu i na několik týdnů. Dům po rodičích v Hradské ulici využíváme k letnímu pobytu. Mám zde hodně přátel, rádi pohovoříme, zavzpomínáme. Domažlice jsou krásné.

Autor:Karel Frait