S japonským souborem Sakura Ensemble navštívil nedávno Horšovský Týn v rámci koncertního turné „Japan-Czech Spring Tour 2010“ i jihlavský rodák Daniel Forró. Absolvent brněnské konzervatoře a JAMU, multistylový skladatel, autor několika tisíc skladeb, koncertní umělec, přední český odborník na elektronické hudební nástroje a učitel mnoha jazyků žije a působí od roku 2003 v Japonsku. Tam si rychle vybudoval solidní pozici na hudební scéně, je členem kulturní rady města Kakamigahara a hostujícím profesorem na univerzitě v Aichi.

Jak jste přišel na nápad uspořádat po Česku turné s japonskými hudebnicemi?
Se Sakura ensemble hraji od té doby, co jsem přijel do Japonska, to je už sedm let. Začal jsem hrát s jejich profesorkou Maki Šikano. Začali jsme hrát moderní skladby, ale nachystali jsme si i trochu tradičnější repertoár pro Japonsko. Šikano lákalo podívat se k nám do České republiky a jelikož měla mnoho studentek nejrůznějšího věku, rozhodli jsme se udělat česko–japonské turné po naší republice i Japonsku.

Měli jste v Japonsku úspěch?
Ano, v Japonsku naše koncerty vzbudily pozornost. Nedávno o mně dokonce ósacká televize natáčela dokumentární film. Natáčeli si proto i naše koncerty a zkoušky.

Jak Češi přijímají japonskou hudbu? Japonci mají přeci jen vkus velmi odlišný od toho našeho.
Reakce na naše koncerty jsou fantastické. V Brně byly tři stovky lidí, narvaný sál. V Telči, v malém městě, kde bych to nečekal, sál také praskal ve švech a všichni byli opět úplně nadšení. V Horšovském Týně tolik lidí nebylo, ale všichni poslouchali soustředěně celou dobu a reakce byly také fantastické. Takže věřím, že tahle hudba je pro české publikum zajímavá a budeme ji hrát i nadále s tím, že bych chtěl zkusit více syntéz, jako byla japonská skladba Sakura sakura kombinovaná s moravskou Ej lásko lásko, což byl takový první pokus.

Jak se vám žije v Japonsku?
Moc dobře. Japonskou kulturu mám rád, hodně jsem o ní věděl, takže mě nečekal žádný kulturní šok, snad jenom z toho, že se tam vůbec nekrade a že je tam téměř nulová kriminalita. A také, že zdvořilost Japonců není vůbec předstíraná. Je to v nich zakořeněno už celá staletí. Mám pocit, že kdyby tomu bylo jinak, tak by se navzájem vykousali, protože oni žijí hrozně natěsno na zhruba třiceti procentech země, zbytek jsou hory a lesy. Japonsko je jako jedno velké město, kde hranice mezi městy jsou jen názvy na mapě a všechno je propojené.

Existuje něco, na co jste si během sedmi let v Japonsku ještě nedokázal zvyknout?
Ne, opravdu mě nic nenapadá. I Japonci sami se diví, že ´zápaďák´ zná jejich kulturu pomalu lépe než oni samotní. Například mladí lidé se o svou kulturu a tradice moc nezajímají, ale když vyrostou, tak se k tradicím najednou vracejí sami od sebe. Ale je faktem, že jim to cizinci musejí pravidelně připomínat a nadávat jim za to, jak se globalizují a zapomínají na svou vlastní kulturu. Oni sami si to totiž neuvědomují.

Stále mají svou pověstnou touhu přiblížit se co nejvíce západnímu stylu?
Ano, pořád. K západu ale mají zvláštní vztah. Takovou směsici komplexu méněcennosti a nadřazenosti. Strach z cizince smíšený s úctou k člověku, který určitě umí něco navíc, co oni ne. Ale nedaří se jim komunikovat s cizinci, protože i když se učí anglicky od malička, tak to moc dobře neumějí a bojí se proto komunikovat. Trochu mě také zarazilo, že Japonsko je i dnes málo multikulturní. Byli tak dlouho v záměrné izolaci, že se z ní těžko dostávají i po sto padesáti letech. Na cizince se pořád dívají trochu jako na vetřelce. Mám dokonce japonskou občanku, na které mám napsáno ´alien´, neboli ´vetřelec´. Oni mě samozřejmě v dobrém chtěli označit jako ´cizince´, ale prostě neumějí dobře anglicky ani na úřadech.

Jako hudebník jste spojovaný hlavně s elektronickou hudbou. Jaké žánry máte ještě rád?
Elektornické hudbě se věnuji hodně, ale mám opravdu široký záběr, dělám vše možné. Hudba, kterou hraji, jde od gotiky až po současnou muziku a nejvíce mě zajímá právě ta hudba úplně nejstarší a pak úplně nejnovější. Takže preferuji gotickou a renesanční a hudbu a pak tu soudobou. Hrával jsem ale i v rockových kapelách, píši pop nebo jazz. Elektronika mě ale vždycky zajímala nejvíce, od patnácti jsem hrál na elektronické nástroje. Nebaví mě hrát jenom jeden žánr. Baví mě je spojovat, bořit hranice.