Kněz, který mohl své kněžské povolání začít vykonávat až v důchodovém věku, který strávil jedenáct let v komunistickém kriminálu a svým rodičům, kteří zemřeli v době jeho věznění, se mohl poklonit už jen u hrobu na loučimském hřbitově, na svět nezanevřel.

Ve svém pokoji, jehož stěny zdobí rodinné fotografie, ale například i snímky z natáčení filmu, kterého se osobně zúčastnil, nás Vladislav Sysel velmi vřele přijal a hned se dal do vyprávění.

„Po vysvěcení v roce 1949 mně dali komunisti horko těžko souhlas, abych dělal kaplana v Kralovicích u Plzně, kde byl farářem můj bratranec, který vystudoval v Římě. Bratranec se protivil nastolenému komunistickému režimu, a tak si pro něj jedno odpoledne přišli plzeňští estébáci. On naštěstí nebyl doma. Čekali na něj celou noc, ale marně. Mně se povedlo poslat mu tajný vzkaz, aby se domů nevracel. Asi za půldruhého měsíce se bratranci povedlo najít lidi, kteří ho tajně převedli přes hranice do Německa. Po čase jsem od skupiny převaděčů dostal od bratrance vzkaz, abych mu poslal koledy, že chtějí v Německu udělat pro děti uprchlíků Vánoce. Kromě koled jsem mu poslal i nějaké peníze. Bohužel skupinu pochytali a oni prozradili i mě. Tak jsem se v roce 1950 dostal do komunistického kriminálu, kde jsem strávil deset let. Bylo to tam hodně těžké. Nikomu bych to nepřál a už bych to nechtěl zažít znovu."

V roce 1960 byl Vladislav Sysel z Mírova propuštěn na amnestii a jeho první kroky vedly k hrobu rodičů.
„Otec zemřel v roce 1956. Nepovolili mi jít mu na pohřeb, protože prý nejevím známky nápravy. Potom onemocněla maminka rakovinou, byla operovaná a ještě mě stačila ve vězení navštívit. Devět měsíců před mým propuštěním zemřela."

Kněžské povolání vykonávat stále nesměl.
„Po propuštění z vězení mě nasadili na Státní statek do Kouta na Šumavě. Dělal jsem tam kočího. Pracoval jsem od rána do večera, abych prý neměl roupy a čas na studium. Jednou jsem spadl z řezačky a poranil si koleno a rameno a už jsem nemohl vykonávat těžkou práci na statku. Byl jsem uvolněn a šel pracovat do kdyňských strojíren. Tam jsem byl 17 let."

Ve snaze získat povolení dělat kněze nepolevoval. „Stále mi to zamítali s tím, že nejevím známky polepšení. Souhlas jsem dostal až v roce 1989."
Nastoupil na farnosti Chudenice, Bezděkov, Poleň a Dlažov. Přestože mu bylo již 67 let, hned po pádu komunistického režimu se pustil do mnoha aktivit. Jednou z nich je obnovení tradice pouti k Panně Marii Loučimské do Neukirchen beim Heiligen Blut v Bavorsku.

S úsměvem vzpomíná Vladislav Sysel na natáčení filmu o záchraně židovské dívenky v Postřekově.

„Bylo to před sedmnácti lety. Přišel za mnou tehdy televizí redaktor s tím, že má udělat film o záchranně židovské dívenky. Chtěl udělat záběr mše o pouti v Postřekově, ale prý nemá kněze a jestli bych prý do toho nešel já. Namítl jsem, ať řekne faráři v Klenčí. Odpověděl mi, že ten prý je moc vzteklý, a když nebude po jeho, sekne mu s tím. Nakonec jsem souhlasil a vybaven starším rouchem a brýlemi jsem se účastnil natáčení. Když jsme jediný záběr opakovali asi potřetí, pochopil jsem, proč se obávali klenečského faráře," vzpomíná s úsměvem Vladislav Sysel a v ruce drží obrázek, který dostal na památku. „Mohl jsem si vybrat z několika fotografiií. Mně se však nejvíc líbila ta, kde je hodně dětí a žen v krojích. Dodnes mi připomíná rozkvetlou louku."