„Cestování mě drží celý můj život a tak jsem se chtěl ještě jednou podívat do Austrálie, kde jsem přes zimu 2002 a 2003 pracoval na farmě,“ vysvětluje důvod cesty Jan Kreysa.

Tentokrát si na cestu do Austrálie s sebou přizval kamaráda Josefa Pátého ze Staňkova, jelikož, jak říká, 'člověk se pohybuje v cizím prostředí a ve dvou se to lépe táhne'.

Pouť cestovatelů z Domažlicka začala koncem ledna letošního roku v Severním teritoriu Austrálie, tedy v Darwinu. „Cestovali jsme s australskou společností, kterou jsem našel na internetu. Naši spolucestující byli většinou mladí lidé přibližně do pětatřiceti let, ale spíše mladší. Jeli jsme malým autobusem, sami jsme si vařili, spalo se ve stanech či takzvaném backpackeru,“ vypráví Kresya. „Ale bylo to lepší než jezdit stopem, jak jsem cestoval dříve,“ zhodnotil.

Cestou ze severu na jih cestovatelé navštívili veškeré národní parky, které byly po cestě v okruhu pěti set kilometrů, na severu země si 'užili' i povodně. Denně ujeli přibližně tři sta až sedm set kilometrů, po svých pak nachodili kolem osmi až patnáct kilometrů za den. Na cestě trávili i dvanáct až patnáct hodin denně.

Další větší zastávkou výpravy bylo město Alice Springs, nejobjemnější monolit na světě Uluru, opálové městečko Peddy, Adelaide, řeka Murray, Port Augusta, jižní pobřeží Austrálie včetně tamních pouští, pralesů, mořského pobřeží, řek, hor, kaňonů, Modrých hor a jejich nejvyšší hory Kosiuska a na pobřeží skalní formace zvaná Dvanáct apoštolů. Odtud jejich cesta vedla do Melbourne, Canberry a Sydney. Tam si výprava udělala pauzu a poté pokračovala do Tasmánie, kterou si cestovatel z Horní Kamenice podle vlastních slov nechtěl nechat ujít.

„Cestování po Tasmánii bylo podobné, jen ještě náročnější. Povedlo se mi nafotit i pakobru tygří, nejjedovatějšího hada Tasmánie,“ pochvaluje si Kreysa. Celou Tasmánii čeští cestovatelé objeli a obešli stejným způsobem jako Austrálii, s výstupy na tasmánské pohoří, návštěvou deštných pralesů i plavbou na moři.

„Cesta nám trvala celkem pět týdnů, ztratil jsem na ní pět kilogramů a roztrhal jedny boty. Najezdili jsme mezi jedenácti a dvanácti tisíci kilometry. Takové cestování miluji, jenom někdy při těch dlouhých cestách už potom člověk nevěděl, jak si má sednout,“ poznamenává s tím, že veškeré pěší tůry zvládli bez problémů.

„Já i kamarád jsme byli mezi spolucestujícími kvůli svému vysokému věku takoví 'exoti', ale zase jsme díky tomu nemuseli mýt nádobí,“ dodal za závěr s úsměvem.