„Evropan obecně ví, že se jedná o pacifické souostroví s tropickou vegetací, za kterou vděčí poloze v tzv. ohnivém kruhu a monzunům. Zasvěcenější znají ještě podobnost našich vlajek, anebo se ve světě setkali s Filipínci, kteří pracují jako námořníci či osoby v pečovatelských profesích," popsal Lešický svoje představy, se kterými do země odjížděl.

„Země se řadí do druhé vlny ekonomických tygrů, přičemž ale nezapomíná na ochranu přírody. Proto cestovatelé mohou nerušeně obdivovat Filipínské Kordillery, Čokoládové hory, bílé pláže, mahagonové pralesy, terasovité rýžové zahrady či sledovat endemického nártouna," shrnuje domažlický cestovatel a pokračuje: „Ostrovy zůstávají rybářskou velmocí a významným vývozcem rýže. Venkov nás dojme svým poklidným tempem, kdy stařenky při ranním vyzvánění zvonů krmí své slepičky a prasata. Na druhé straně samotná Manila, jež od konce 19. století patřila mezi architektonické a obchodní perly Tichomoří, zarazí svými zácpami a neuspořádaností, která je dědictvím zničení na konci války. V ulicích tak najdeme již tu dnešní Asii s typickým chaosem, všudypřítomnou reklamou a převažujícím počtem módně oblečených mladých lidí zaujatých „nezbytnými" mobilními aplikacemi…"

Dnešní Filipínci jsou směsicí stovek původních malajských kmenů a španělských i amerických kolonizátorů. „Jejich čas klidně plyne a důležitá je pro ně především rodina, křesťanství a příroda. Občas tak má cestovatel pocit, že jedinou činností je zde úmorná práce na rýžových polích nebo vyspravování tajfuny poničených cest. Na nich nelze přehlédnout raritu – do posledního místa obsazené a pestře pomalované jeepney's," vypozoroval Lešický.