Od středy do neděle měla veřejnost možnost seznámit se v historickém objektu Staré pošty s modely i dalšími potřebami leteckých modelářů. A protože se jednalo o první klubovou výstavu, požádali jsme o rozhovor předsedu klubu Zdeňka Drbala.

Kolik lidí přišlo na vaši výstavu?

Celkem jich bylo 436.

Očekával jste to?

Absolutně ne. I když jsme věděli, že se přijdou podívat děti ze školy, které návštěvnost zvýší, ale školáků bylo asi 180. Vůbec jsme nepočítali, že tolik lidí přijde.

Zmiňoval jste při zahájení, že v novodobé historii klubu se jednalo o první výstavu…

Je pravda, že to byla klubová premiéra. Výstavy sice předtím byly dvě, ale první jsem dělal s Františkem Lorenzem a druhou se synem a Dušanem Kopčou.

Počítal jste předem s tím, že se členové klubu takto zapojí a poskytnou své modely?

Tak úplně ne. Měl jsem obavy, jestli se povede dát výstavu dohromady. Nakonec se vše horko těžko rozmisťovalo. Naštěstí má Stará pošta pěkné trámy, takže jsme mohli modely letadel i zavěsit.

Vím, že jste po dobu výstavy ve Staré poště i přenocoval. Připadal jste si tak trochu jako generál Suvorov, o němž se ví, že v tomto objektu v Klenčí také nocoval ?

Byl jsem jako Suvorov, ale z prostého důvodu, aby někdo nezpůsobil nějakou škodu.

Jak se vám spalo v mrazivém počasí v nevytopeném objektu?

Dobře, protože nemám rád na spaní teplo. V pokoji nemám puštěné topení, spím při otevřeném okně, takže jsem na Staré poště ani nechytil rýmu.

Jak jste se zahřával?

Nijak extra ne. Na dobrou noc jsem si dal jedno pivo a za chvilku už jsem nevěděl o světě.

Nebál jste se, nestraší tam?

No, ten barák je samé dřevo, které pracuje. Nějaké to lupnutí jsem sice zaregistroval, ale že by se nějaký duch přišel ke mně ohřát, to ne.

Můžete se se čtenáři Deníku podělit o největší zážitek z výstavy?

Ve středu večer přišel těsně před zavřením šestiletý Bruno Kubec s maminkou a svými sourozenci. Moc se mu na výstavě líbilo letadlo s americkými výsostnými znaky, téměř nechtěl jít domů, nemohli jsme ho od letadel dostat. Já si pak večer odskočil domů na jídlo, když tu se u dveří ozval zvonek jako na poplach.

Co se přihodilo?

Šel jsem otevřít a pak jsem jen slyšel bouchání a někdo běžel po schodech. Zanedlouho za dveřmi stál Bruno, držel velké letadlo a ptal se: Prosím tě, můžeš mi ho tam dát taky?

Můžete popsat tento netradiční exponát vaší výstavy?

Letadlo bylo vyrobené ze tří prkýnek. Modrou propiskou mělo jeho letadlo namalovanou na papíru americkou vlajku, to vše bylo přilepeno k letadlu zelenou izolepou.

Co jste si v té chvíli pomyslel?

Bylo to docela dojemné, nedalo mi, abych na Starou poštu jeho éro nedal.

Co letadlu říkali návštěvníci?

Byli překvapeni. Napsal jsem k Brunovu éru komentář, že vzniklo na základě dojmů z výstavy. Návštěvníci to vzali velmi pozitivně, ocenili, co dokáže tak malý kluk.

Šestiletý Bruno cjhtěl mít na výstavě tohle svoje letadlo.

Zmínil jste návštěvu školáků. Jaké éro se jim nejvíce líbilo?

Nebylo to éro, nýbrž létající čarodějnice. Jenůfa Pepíková mezi dětmi suverénně zvítězila.

A jaké dospělým?

Dospělákům se líbilo v podstatě všechno. Nepočítali s tím, co všechno uvidí. Některým se líbil velký větroň, jiní se zajímali o vysílače, prostě různě – někomu se líbilo vznášedlo…

Je něco, co vás ze strany návštěvníků potěšilo?

Chodily sem děti ze školy a v jedné ze tříd byl malý Rom. Bylo vidět, že má problémy se psaním, protože konec nezvládl, pomáhala mu kantorka. Napsal nám do knihy návštěv neumělým písmem, že se mu výstava moc líbila, že jsou tam hezký éra a poděkoval, že na výstavě mohl být. Přesně: Děkuji, že jsem tady mohl být. Od něj by to nikdo nečekal…

V neděli zase přišla parta kluků z výchovného ústavu z Hostouně, vyptávali se na takové věci, že bylo vidět, jak je to zajímá. Byli prý rádi, že se na výstavu dostali.

Myslíte si, že po této zkušenosti výstavu zopakujete?

Lidi si to tu a tam přáli. Možná za dva tři roky, až se obmění letový park. Napadá mne kacířská myšlenka uspořádat výstavu v Domažlicích, pokud by k nám bylo městské kulturní středisko vstřícné, protože klub moc prostředků nemá. Stačilo by nám přísálí…

Kolik modelářských klubů vlastně je na našem okrese?

Vím o Holýšově, ale dříve jich bývalo daleko více. Nejsou už Domažlice, modelářská organizace byla i třeba v Nemanicích a Poběžovicích. Nevím, jak to funguje ve Staňkově, a od kdyňských modelářů, kteří tu byli, vím, že tam už klub také není.