Do Domažlic se rodina čerstvě povýšeného komisaře Josefa Němce přistěhovala v roce 1845. Celkem v regionu prožili tři roky, i když z Domažlic se po dvou letech přesunuli do nedalekých Všerub.

Útěky na venkov

Městské dámy si rázem o paní Němcové vytvořily nelichotivý obrázek. "Vzhledem k jejím zájmům a způsobu života ji spořádané domažlické měšťanky nenáviděly. Zatímco ony dle dobových zvyklostí byly připoutány k vedené domácnosti, ona čile korzovala po náměstí," uvedl ředitel Muzea Chodska v Domažlicích Josef Nejdl. Měšťanky nešetřily pohrdavými a uštěpačnými poznámky na adresu mladé začínající spisovatelky. Pozastavovaly se nad jejími ušmudlanými sukněmi a oděvem vůbec.

Nepřízeň a pohrdání od městských dam si Němcová naplno vykompenzovala od chodského venkovského lidu, za kterým často a ráda utíkala. "Byla velmi komunikativní a záhy si dokázala získat důvěru místních obyvatel, kteří se jí otevřeli a velmi ochotně s ní spolupracovali při dokumentaci zdejšího slovesného folklóru," vysvětlil dále ředitel muzea.

Sběratelka pohádek

Právě díky návštěvám chodského venkova a pečlivému naslouchání lidovému vypravěčství tamního lidu, začala si Božena Němcová zapisovat především pohádky, kterými českou literaturu obohatila. Tak vznikly třeba pohádky O chytré Horákyni, Čertův švagr (která byla zfilmováno jako S čerty nejsou žerty), Čert a Káča anebo O hloupém Honzovi.

Němcová sebrala celou řadu pohádek, které pak podrobila různým uměleckým úpravám. "Vedla ji k tomu nejen snaha o idealizaci dřívějších poměrů, ale patrně také úsilí přizpůsobit jazyk mluvený jazyku psanému. Sebrané pohádky, samozřejmě upravené, pak vydávala v Národních báchorkách a pověstech. Pohádky z Chodska se začaly objevovat až ve třetím svazku, který vyšel roku 1846. V něm jsou uvedeny tři pohádky z Domažlicka: Noční stráž, O chytré princezně a Čert a Káča," uvedl Nejdl s tím, že posledně jmenovaná je autorkou silně přepracovaná a můžeme se s ní setkat v jejích sběrech z jiných oblastí.

Jak sama Němcová napsala, nejoblíbenější byly mezi lidmi krátké, vtipné anekdoty. "O nich si lidé myslí, že se skutečně přihodily. Starší báchorky, třeba sebebásničtější, nejsou v takové vážnosti. V každé z oněch je vychytralý sedlák nebo selka, hloupý pán nebo vtipné dorážení na hloupé sousedy, Bavory a jiné Němce… když jsou ty pověsti napsané, nezdají se vám již tak směšné, jako když člověk poslouchá, jak je odzpěvují, to je něco zvláštního a vše jinak vypadá, než když se to obyčejným hlasem povídá. Slovíčka “no“ a “nu“ jsou hodně v užívání…“

Spisovatelka nacházela na Domažlicku mnoho zdrojů inspirace, které využila i v mnoha svých dalších dílech, například povídka Karla je inspirována chodskou vsí Stráž, chodskými reáliemi té doby je inspirována i Pohorská vesnice.

"Zájem Němcové o Chodsko ovlivnil její tvorbu a ta zpětně probudila obecný zájem o Chodsko. Její dílo se stalo spolu s dílem Erbena základem našeho pohádkářství," dodal ředitel.

Objevila pro Chodsko hrdinu

Příběh újezdského sedláka Jana Sladkého Koziny zná dnes na Domažlicku téměř každý, nejvíce jej proslavil zřejmě Alois Jirásek a jeho román Psohlavci. Ale nebýt Boženy Němcové, možná by časem upadl v zapomnění, nebo by nebyl tolik glorifikován. Za svého pobytu ve Všerubech totiž spisovatelka dokázala přesvědčit místního nedostudovaného medika Georga Leopolda Weisela, aby prostudoval archiv Koutsko-trhanovského panství rodu Stadionů. Ti odkoupili panství od vdovy Laminngenové. Němcová totiž zaslechla pověst o jakémsi nevinně utraceném sedláku Kosinovi. Podle ředitele domažlického muzea není pochyb o tom, že se jedná o Jana Sladkého Kozinu a spor Chodů s vrchností, tedy pověst, která později díky Jiráskovým Psohlavcům tolik ovlivnila vlastní vědomí Chodů o sobě samých.

Své postřehy z Domažlicka Božena Němcová publikovala v časopise Česká wčela pod názvem „Obrazy z okolí Domažlického“. Činila tak formou fejetonů. Podle historiků se i tak jedná o velmi cenný etnografický materiál, v němž připomněla zvyky, obyčeje, kroje a hospodářské i sociální poměry rázovitých Chodů.

Svých informátorů, tedy vypravěčů, od nichž čerpala náměty, si Němcová vážila. Sama napsala: “…ba jsem přesvědčena, že není nic lehkého získat si důvěru selského lidu. Já to již umím. Když mne některá potká, hned se ptá, jak se máte, paní? Proč k nám nejdete? Já jí podám ruku a upřímně s ní zatřesu.“

Na Boženu nezapomněli

Na chodském venkově Němcová ráda navštěvovala například Mrákov, kde trávila hodiny povídáním například ve statku u Konopů, nebo v chalupě u Bílků. Jedna z postav románu Pohorská vesnice, Józa, je ve skutečnosti slepý mládenec Jan Konopa (zvaný Honza Kůbuc) z Mrákova, který byl pro svoji výřečnost, vtip a přirozenou inteligenci častým spisovatelčiným společníkem.

Spisovatelka i po svém odjezdu z Domažlicka byla s tamními lidmi v kontaktu. Udržovala s nimi čilou korespondenci.

Chodové na "svoji" Boženu Němcovou nezapomněli, kromě vzpomínek a historických dokumentů jí věnovali i tři pamětní desky. Jedna je na domě na náměstí v Domažlicích (z roku 1895), další v Mrákově (1947) a ve Všerubech (1936). Jméno spisovatelky nese také domažlická městská knihovna.