Před šesti lety byl Bořek Šípek váženým hostem i v Domažlicích, když se zúčastnil třídenního sklářského sympozia Tusta Vitrea. Šípek se práci se sklem věnoval již od počátků své tvorby.

Jako ohlédnutí vám přinášíme rozhovor, který Bořek Šípek poskytl Domažlickému deníku v rámci sklářského sympozia v červenci roku 2010.

Čím je pro vás osobně sklářství zajímavé?
Sklářství je zajímavé tradicí, kterou tady v Čechách má, patří k těm úplně nejtradičnějším řemeslům u nás. Pro mě osobně je také zajímavý charakter samotných sklářů. Sklářství je týmová práce a spousta lidí, které vezmu do sklárny, tvrdí, že má choreografii jako balet, když ti čtyři nebo pět lidí společně pracuje. Je to jedno z mála řemesel, které je skutečně týmové.

Vy osobně pracujete obecně raději sám nebo v kolektivu?
Rozhodně v kolektivu. Navíc ta práce je tak náročná, že ji nemůže dělat jeden člověk sám.

Je sklářství fyzicky náročně?
Absolutně. Jde o velmi namáhavou práci. Jednak jde o to horko, kterému je člověk při práci vystavený, a když musíte pracovat s desetikilovým kusem skla na dvoumetrové píšťale, tak to také není žádná legrace.

Jak si stojí čeští skláři mezi konkurencí ve světě?
Na světě je pár zemí, ve kterých je úžasné sklářství, jako je například Francie nebo Itálie, ale v té světové konkurenci si čeští skláři určitě stojí velmi dobře.

Bylo ve zpracování skla už vše objeveno, nebo je v něm pořád prostor pro experimenty?
Experimentovat se sklem lze, jde jen o to najít způsob. Já se o to snažím permanentně. Ale nejde jen o to, vytvářet něco nového, ale především to dělat kvalitně.

Vybíráte si pečlivě kvalitu skla, se kterým pracujete?
Jistě, všechno nejde dělat z jakéhokoliv skla. A když srovnám například sklo, které mají v Miláně, a sklo tady, tak i ten materiál sám ovlivňuje moje návrhy.

Vaše sklo má ve světě velký úspěch a hodně se prodává, co za tím podle vás stojí?
Řekl bych, že moje sklo je od těch ostatních na první pohled rozeznatelné, má můj vlastní styl, který je charakteristický. Ani bych nepopíral, že k tomu někdy patří i určitý způsob snobismu, moje výrobky totiž mají spoustu sběratelů.

Jste také architekt. Je vám bližší design nebo právě architektura?
Mám rád obojí, ale architektura je mi trošku bližší. Ideově. Má větší komplexnost a také větší zodpovědnost než design. Když udělám židli a nepovede se, tak ji prostě nikdo nekoupí. Když postavím špatně barák, je to průšvih.

Navrhl jsme například skleněný dům v Hamburku, muzeum v Nizozemí, obchodní dům v Tokiu. Které ze svých staveb nejvíce ceníte?
Na tuhle otázku vždy odpovídám, že si nejvíce cením té poslední, kterou jsem dokončil. Velkou výzvou ale pro mě byla práce na Pražském hradu, kde jsem se snažil zanechat stopy dnešní doby, ale přitom to dát do souladu s historií, s akceptací toho, co tam bylo předtím.

Jak se při navrhování budovy vypořádáváte s připomínkami svých klientů k vaší práci?
Naopak mám rád, když lidé mají připomínky. Je to tvůrčí proces a architekt si musí se zákazníkem rozumět. V momentě, kdy si rozumět přestávají, je lepší, když spolu přestanou dělat.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé rozhodl, že se stanete architektem?
To jsem věděl už odmalička. Po tom, že budu architektem, jsem toužil už od nějakých pěti šesti let.