Situace vygradovala koncem května, kdy se farář Poběžovické farnosti František Salášek rozhodl skončit. Co bude s farností dál, jaký bude její osud, řekl v rozhovoru pro Deník monsignor Tomáš Holub, biskup plzeňské diecéze.

Co čeká Poběžovickou faru a celou farnost? Jaký bude její osud? Věřící se bojí jejího prodeje.

Poběžovická fara se nebude prodávat. To je věc, kterou jsem jednoznačně řekl panu starostovi na společném červnovém jednání. Tuto informaci přednesl i páter Miroslaw Gierga z farnosti v Domažlicích na společné kávě s farníky.

Je dlouhodobým cílem najít na Poběžovicko do funkce někoho, kdo bude kněžské povolání vykonávat dlouhodobě?

Ne. Právě z toho důvodu, že Poběžovická farnost se ukázala jako farnost, která pro kněze, který má žít sám na faře, není při současných podmínkách a počtu věřící žitelná. Nelze opomenout ani osamělost, která ho tam posléze čeká. Proto jsem se v dalším kroku rozhodl, že farnost Poběžovice bude přímo spravovaná z Domažlic. Bude tam jezdit páter Gierga, který je vikářem v Domažlicích. Bude zde společně s kaplanem páterem Konopíkem a s výpomocným duchovním páterem Soukupem, který tam nastoupí od 1. července. Nicméně bude jednoznačné, že tím, kdo má za farnost plnou zodpovědnost a je tím pádem i tou osobou, na niž se budou smět všichni obracet, je páter Gierga. Věřím, že toto je řešení, které by mohlo vydržet relativně velmi dlouho. Mluvím o více letech, než o třech, čtyřech či pěti.

Biskup Tomáš Holub na mších na Domažlicku.

Takže to neznamená, že by měli být věřící sváženi do aktivnějších oblastí, jak bylo na jaře naznačeno a jak se i hovořilo o zajištění svozu…

My hledáme cestu, aby bylo možné skutečně obnovit duchovní život, a tak jak jsme o tom hovořili, tak to vlastně při tomto personálním obsazení není vůbec žádný problém. Věřím, že jestli to nebude znamenat rozšíření duchovní služby, tak to bude minimálně znamenat její zachování. To, co je důležité, je i skutečnost, aby věřící vnímali, že patří do nějakého širšího celku. A snažíme se jim vysvětlovat a říct jim, že jsou součástí katolické církve. Katolický znamená všeobecný. To znamená, že jsou součástí církve, která není vázaná jenom na jednu kapličku či kostel. Každopádně jde i o úctu k jednotlivým místům. Co se týká bohoslužeb, budou zachovány.

Takže mše a bohoslužby budou zachovány v původním rozsahu?

Já myslím, že budou i rozšířeny. Teď nemohu garantovat hodiny, protože bude třeba časy poupravit a přizpůsobit. Ale již na začátku června byl páter v Mutěníně, další v Bělé nad Radbuzou… Takže vše je zajištěno.

Bude páter Gierga v Poběžovicích přítomen osobně i v jiné dny, než v době bohoslužeb?

Jistě páter Gierga bude mít některé hodiny či půl den, kdy bude na farnostech přítomen, aby byla zachovaná možnost osobního kontaktu. Jsem přesvědčen, že v době mobilních telefonů a vzdáleností, které se dnes dají překonat snadno. Dosažitelnost bude tedy velmi podobná. V případě, že by farnost prožila velkou obrodu a otevřel se zde duchovní život v nebývalé míře, tak by to mělo dva důsledky. Vznikla by tam nová duchovní povolání. V tento okamžik by vznikla i chvíle pro Plzeňské biskupství na přehodnocení priorit. Dveře jsou otevřené, této vizi se vůbec nebráníme.

Biskup Tomáš Holub na mších na Domažlicku.

Z různých stran ale i rezonuje skutečnost, že obecně panuje nedostatek kněží. Čím si to vysvětlujete? Je to zkrátka jen personální nedostatek, nedostatek zájemců o studium na kněžské povolání či snad slabá vůle?

Já myslím, že je to spojeno s tím, že je v první řadě nedostatek věřících. V Poběžovicích, bylo v minulosti desítky až stovky lidí, kteří se v neděli účastnili bohoslužeb. V současné době je počet mnohem nižší. Je jasné, že v okamžiku, kdy je méně věřících, tak je i méně kněžských povolání. To je naprosto logické. Z té celé oblasti Poběžovicka, mám dojem, že od druhé světové války se nikdo nerozhodl stát knězem. To znamená, že tam vždy přijížděli kněží, kteří své povolání našli někde úplně jinde. A to je realita, která je spojena především s oblastí zasaženou odsunem. Obyvatelé, kteří z těchto částí do naší Diecéze přišli, je počet lidí, kteří by sžili víru a počet lidí, kteří by mohli vytvářet prostor pro kněžská povolání, je menší. Z tohoto důvodu není možné zachovat strukturu duchovní péče tak, jak byla před druhou světovou válkou či těsně po jejím skončení. Na druhou stranu, když vezmu počet těch, kteří se pravidelně účastní bohoslužeb a počet kněží, tak jsme na tom lépe než v Polsku.

Doopravdy? Jak je to možné?

Ano. Protože na jednoho kněze v Polsku je počet věřících počítán na stovky, ne-li tisíce. Těch, kteří bohoslužby navštěvují pravidelně. U nás se v oblasti Poběžovic pohybujeme kolem 50 lidí. Z toho důvodu je také pro nás důležité, abychom vytvářeli nějakou komunitu kněží, kteří žijí hezký, normální a radostný život. A zároveň se pak potkávají s věřícími, kterých si vážíme, ale kterých je méně na těch místech, kde žijí oni.

Pokud za Vámi páter Salášek, který byl do května na Poběžovické farnosti, přijde s žádostí o opětovný vstup do kněžského povolání, přistoupíte na ni? V minulosti už s takovou žádostí přišel.

Bylo by to vlastně potřetí, kdy by podal žádost a podruhé by vstupoval do církve. Já si to v této chvíli neumím představit. Bylo by to něco velmi zvláštního. Hlavně to ale nezávisí na mně. Taková rozhodnutí má vyhrazená papež. Je otázka, zda bychom velmi dlouhým a vzájemným hledáním cesty došli k závěru, že bych mohl s čistým svědomím jeho žádost do Říma – opět, již podruhé – podpořit. Říká se, nikdy neříkej nikdy, ale v současné chvíli si to dovedu představit těžko.

Biskup Tomáš Holub na mších na Domažlicku.

Už jste se s něčím podobným ve svém životě setkal?

Zažil jsem tuto situaci, kdy jsem byl generálním vikářem v Hradci Králové. Jeden z mých spolužáků takto hledal cestu zpět. Našel ji. Takže ano, tuto situaci znám.

A existuje i způsob, který by nedostatek kněží mohl vyřešit?

Já myslím, že je to otázka transformace celé společnosti. Určitě je to spojeno s tím, jak církev musí hledat nové způsoby. Hlásání evangelia v dnešní době dnešním lidem, je věc, která se nám třeba ve vysídlených oblastech nedaří. Máme ochotu hledat nové cesty. Riskovat. Nenechat se odradit zklamáními. Já jsem v tomto optimista. Církev po celá tisíciletí vycházela z krizí obnovená. Zda se tohle podaří za pět let, za padesát či sto, to nevíme. Když se ohlédneme do minulosti, tak církev nemá horizonty na volební období. Je to běh na dlouhou trať. Uvidíme. Je možné, že se obnova povede brzy, ale je i možné, že to potrvá několik generací.

Když se ještě vrátím k Poběžovické farnosti. Probíhala tam inventarizace majetku. Ze strany věřících se však ozývala slova, jako rabování.

Pro mě je vždy důležité, že mohu věci vysvětlit. Inventarizace majetku proběhla a my v některých případech rozhodneme za pomoci pověřené osoby, že určité a relativně velmi vzácné věci ukládáme tak, aby příliš nelákaly zloděje. To, jak cennou věc máme a jak je zabezpečená, přináší neúměrné riziko. Vše je zdokumentováno. Já jsem vše osobně kontroloval. Nešlo o rabování, ale o situaci, kdy nebylo jisté, jak se bude situace v Poběžovicích vyvíjet. Ke všem věcem existují patřičné dokumenty. Je to rovněž jedno z témat, o kterém páter Gierga mluvil s věřícími na společné kávě.

Takže se jednalo pouze o prevenci?

Ano, je to preventivní opatření. Je lepší mít věci na místě, kde riziko krádeže je mnohem menší. Později se věci dají navrátit restaurované, než-li plakat nad tím, že už není co vrátit.

Děkuji za rozhovor.

I já děkuji. Chtěl bych ale poděkovat starostům obcí, ať už je to Mutěnín, Hora svatého Václava, Bělá nad Radbuzou… starostům, kteří se s námi setkali. Vnímají tu situaci jako něco, co dává možnost nové spolupráci. Děkuji i věřícím, že chápou, že biskup mnohdy řeší rébusy, které jsou náročné a jejich řešení není okamžitě. Občas to znamená vyslechnout všechny strany a respektovat svobodu všech zainteresovaných lidí. Poběžovicko rozhodně není místo, které by nebylo z Plzně vidět, a nechceme, aby zůstalo v ústraní.