Díky své různorodé a velmi plodné aktivitě v oblasti regionální historie a bohaté publikační činnosti se stal Zdeněk Procházka nejuznávanějším odborníkem na historii Českého lesa. Množstvím svých aktivit, kterými poutavě přibližuje historii oblasti, ve které žijí místní občané, si postupně získal jejich respekt a obdiv, takže jsou jeho přednášky či cesty do zaniklých míst a objektů s odborným komentářem velmi hojně navštěvovány.

close Z besedy o zaniklých obcích v Poběžovicích info Zdroj: Vojtěch Kotlan zoom_in Nejinak tomu bylo i tentokrát, neboť poznáníchtiví návštěvníci zcela zaplnili místnost. V krátkosti se seznámili s historií Českého lesa, s vývojem hranic a vyslechli si mnoho zajímavého o hraničních kamenech mezi Českem a Bavorskem. Promítnuty byly historické i soudobé snímky. Zajímavé byly i tzv. srovnávací snímky, které zobrazovaly stejný pohled na historické a současné fotografii. Zmíněny byly i některé objekty z tachovského okresu, které nebyly pro posluchače tolik známé. Rovněž tak některé objekty, které využívali příslušníci Pohraniční stráže při střežení hranice, stejně jako soustavy výrobních zařízení, poháněné vodní silou místních potoků.

Pozornosti nemohl uniknout ani takový fenomén Českého lesa, jakým byla velmi rozsáhlá sklářská výroba, její začátek, zaměření a postupný zánik.

Velmi zajímavou přednášku trochu ovlivnila technika, když použitý počítač si předem připravenou řadu fotografií setřídil podle jiného klíče, a tak byl jejich prezentovaný sled jiný, než autor zamýšlel. S touto kosmetickou vadou si však dokázal přednášející bravurně poradit.

Čtyři desítky návštěvníků odcházely z přednášky a následné besedy opět o něco poučenější v oblasti historie míst, ve kterých žijí, a za to patří dík nejen Zdeňku Procházkovi, ale i pracovnicím Montessori centra Pelíšek, které besedu zajistily a poskytly pro ni prostory, jež jsou jinak určeny především dětem a jejich rodičům. Milou pozorností bylo malé pohoštění, které pro návštěvníky pracovnice přichystaly, a to vše, trochu překvapivě, naprosto zdarma.

Vojtěch Kotlan