Krásná stavba, jejíž obnažené zdi tvoří nízké barokní cihly vzorně sestavené a vytvářející různé typy klenutí. A skvělé žulové sokly. Omítka v kostele sice nenávratně zmizela a s ní i fresky zobrazující nejen příběhy ze života patronky horníků, ale i příběh zedníka, který tu „utrpěl pracovní úraz“, když klel na lešení. Spadl a narazil se na kůl. Zmizely i ruské nápisy, které tu zanechali sovětští vojáci v roce 1968.

Kdysi se v těchto místech rozkládala hornická osada. Nejméně od 16. století sjížděli horníci do hlubokých jam, aby tady kutali rudu s obsahem mědi, stříbra a jiných kovů. Prý tady nedaleko, kousek pod Barborou stávala kaplička zasvěcená Panně Marii a u ní studánka se zázračnou vodou léčící zrak. A pobývali tu i poustevníci, tedy spíše strážci posvátného místa.

V úterý 28. červece 2020 však kostel přijal pod svoji kopuli trochu jiné hosty. Herce a diváky z celého kraje. Půlnoc v pohraničí. Divadelní představení s tímto názvem začalo už ve 20.30. Oblými okny ještě prosvítaly záblesky zhasínajícího dne, ale mladí herci ze souboru FysioART dokázali vytvořit patřičnou atmosféru. Děj hry byl sice inspirován poválečným osudem kláštera kapucínů v Rumburku, ale podobné příběhy bychom našli nejen v pohraničí, ale i na různých místech v celé republice. Náhlý útok proti klášterům a jejich osazenstvu v roce 1950 dal signál i celé tehdejší společnosti. Kostely a kláštery přestaly být chráněny. Že by mohly mít i jiný význam než jako místo pro mše a modlení? Koho to zajímalo? V pohraničí však ještě vše znásobila krutá poválečná výměna obyvatelstva. To všechno bylo obsahem představení Půlnoc v pohraničí. Jeho mottem jsou tři věty: Kdy jsme si rovni? A kdy jsme rovní? Nerovnost 50.let. Myslím, že se vše souboru povedlo.

Celé místo – nejen samotný kostel a jeho způsob záchrany - odhalení především stavební podstaty stavby (interiér už nikdo nezachrání) je i skvělou vizitkou polistopadového vedení obce Všekary. Její volení zástupci se tak vracejí k hodnotám, které vytvořili jejich předci. Zvolení zástupci obce (např. Ing. Smazal, Ing. Trhlík) spoléhali nejen na vlastní síly, ale dokázali i přesvědčit další instituce, např. vedení Plzeňského kraje, že Sv. Barbora si záchranu zaslouží. K Barboře patří i obnovený sad a také okolí, upravené tak, aby Barbora (viz nejstarší pověst) viděla na svého přítele „Bolfánka“ (Sv. Volfgang nad Chudenicemi).

Marie Špačková