Jako zdravotní sestra pracovala v Domažlické nemocnici, ale v roce 2010 se rozhodla pracovat v Rijádu v Saudské Arábii. V roce 2017 se přestěhovala do amerického státu Idaho.

Domažlice - Šárčina životní cesta je příběh o absolutní změně i odvaze. Před několika lety se zdravotní sestřička z Domažlické nemocnice rozhodla udělat něco, co většinu lidí nenapadne. Odjet pracovat do Saudské Arábie, do Rijádu.

Kdy a kde jste se rozhodla pro odlet do Rijádu?

V červenci roku 2010, poté co jsem viděla reklamu v časopise Sestra.

Co byl pro Vás impuls, abyste se rozhodla odletět?

Finance a vidina toho, že rok nebo dva v Saudské Arábii výrazně zlepší moji finanční situaci.

Jak dlouho Vám trvalo se rozhodnout?

Asi tak jeden den. Bylo to velmi spontánní, impulsivní rozhodnutí. Probrala jsem to se svým tehdejším partnerem a bylo rozhodnuto.

S kým jste se spojila (myslím nějaká společnost nebo agentura)?

V té době byla v ČR jen jediná agentura – G5. Zavolala jsem tam a domluvila si první informativní schůzku, při které jsem dostala základní informace, co vše obnáší příprava a jaké nemocnice v Saudské Arábii přijímají.

Jak probíhala Vaše příprava na tuto cestu?

Pro vstup do programu jsem musela splnit 3 základní podmínky, mít platnou sesterskou registraci, pracovat alespoň 3 roky v oboru a znalost angličtiny. První dvě podmínky byly bez problému, ale moje angličtina nebyla nejlepší. Začala jsem s s intenzivní výukou angličtiny. Obnášelo to i 2 týdny v Londýně na jazykové škole a 3 měsíční online kurz lékařské angličtiny. Také jsem musela absolvovat kurz o kulturních zvyklostech a multikulturní kurz, kde nám bylo mimo jiné řečeno, že nesmíme nosit žádný náboženský symbol, nesmíme říct, že jsme nevěřící (pokud se nás někdo zeptá, máme odpovědět, že jsme křesťané), na veřejnosti nesmíme být v přítomnosti muže (pokud to není manžel, otec nebo bratr a i v tom případě musíme mít u sebe dokument který to prokazuje), a také že v Saudské Arábii je prohibice, takže žádný alkohol a žádné vepřové maso.

Měla jste strach?

Strach jsem přirozeně měla. Chystala jsem se opustit rodinu, přátele a práci, vše čemu jsem rozuměla a znala. Ale zvědavost a možná i trochu touha po dobrodružství a rozbití stereotypu ten strach trochu tlumily.

V jaké nemocnici v Rijádu jste pracovala?

Byla jsem přijata do největší Saudsko-Arabské nemocnice na chirurgicko-ortopedické oddělení.

Co Vás při příletu do Rijádu nejvíce překvapilo?

Vedro, i přesto, že jsme přiletěli okolo půlnoci, suché horko, prach ve vzduchu a všudypřítomná špína.

A co Vaše jazyková výbava – angličtina, arabština, jaké to bylo na začátku?

Mizerné. Naštěstí mi moje angličtina stačila, ale prvních pár měsíců jsem chodila všude se slovníkem. Arabština ovšem byla zcela jiná kapitola. V agentuře nám bylo řečeno, že většina pacientů mluví anglicky. Bohužel, opak byl pravdou a většina pacientů mluvila jen arabsky. Takže v podstatě od prvního dne na oddělení jsem se musela začít učit arabsky. Bylo to lehčí, než jsem čekala.

Kde jste byla ubytována?

Byli jsme ubytováni v malém resortu domů, na okraji Rijádu, cca 25 minut od nemocnice. Taková osada, oplocená vysokým zděným plotem s ostnatým drátem a v každém rohu „rozhledna“ se saudskou ochrankou se zbraněmi.

Kdo Vám nejvíce pomohl v začátcích v nemocnici? Našla jste si zde přátele?

Přátele jsem si našla poměrně rychle. V nemocnici mi nejvíce pomohli moji kolegové, převážné Filipínky.

Chtěla jste to někdy vzdát a vrátit se domů?

Asi tak pětkrát denně. Hlavně na začátku.

Přesto jste zůstala. Jak dlouho?

Přesně 5 let.

A co osobní život jak jste ho prožívala v absolutně rozdílné kultuře?

Většinu volna jsem trávila na ubikacích, u bazénu, v posilovně, nebo přípravou na další služby.

Moc volna jsem neměla, hodně často jsem měla šest 12hodinových služeb v týdnu, takže ten jeden volný den byl čistě jen pro relax. O víkendech jsme chodili na různé ambasády, které většinou pořádaly nějakou party nebo bál. Bylo to i jediné místo, kde jsme mohli pít pravý alkohol.

Zvykala jste si na místní zvyky těžko nebo po čase vše bylo dobré?

Místní zvyky jsou velmi odlišné od toho, na co jsem byla zvyklá, absolutní obrat. Pokud možno chodit „ven“ bylo doporučeno vždy aspoň ve dvou. Nesměly jsme nikam sami, jen s mužským doprovodem. My jsme zvyklý na občasné doteky během rozhovoru, ale to tam nepřicházelo v úvahu. Na pokoj ženské pacientky musí jít sestra s doktorem a být tam po celou dobu, i když ji nevyšetřuje, ale nesmí s ní být sám.

Poté jste se vrátila do Čech a znovu odjela, tentokrát do Idaha v USA. Proč?

Tam jsem natrvalo odletěla v létě 2017, následovala jsem svého manžela.

Pracujete zde jako zdravotní sestra pro domácí péči. Proč ne nemocnice?

Protože služeb už jsem si odsloužila dost. Pracuji pro domácí péči a jsem spokojená. Nicméně mohu říct, že situace je stejná jako u nás. I tady je nedostatek sester.

Momentálně žijete v Idaho, chcete zde zůstat nebo někdy se třeba na chvíli vrátit zpět do Čech?

Prozatím jsme v Idahu, líbí se mi tu, ale je možné, že se budeme příští rok v lednu stěhovat někam jinam. Záleží to na manželově práci. Jinak do Čech se chceme přestěhovat a nějaký čas tu žít, ale to bude až za pár let.

Jindřich Psůtka