Ačkoli nemůžeme oslavit 75. výročí od konce druhé světové války tak, jak se patří a jak jsme zvyklí, připomeneme si důležité události alespoň rozhovorem s Amarem Ibrahimem, který se zúčastnil loňských oslav výročí vylodění v Normandii.

V Normandii jste se svým džípem nebyl poprvé. V roce 2019 to bylo k příležitosti 75. výročí od vylodění v Normandii, Dne D. Jak vypadaly tamní oslavy?

Jezdím tam každých pět let. Je to neuvěřitelné. Na místě se sjede spousta vojenské techniky, lidi z celého světa - Mexika, Austrálie. Byl jsem tam se svými dětmi. Syna vzali do tanku Sherman a vezli ho nad pláží Omaha. Byl to pro něj neuvěřitelný zážitek. Na oslavy přijíždí velké množství lidí, proto jezdíme pár dní před oslavami. V den, kdy oslavy vrcholí už se tam člověk nehne. Přirovnal bych to k našim Chodským slavnostem, co se týká počtu návštěvníků.

Kolik dní dopředu musíte přijet?

Přijíždíme 1. června, abychom všechno v klidu objeli. Vrchol slavností je k 6. červnu. Stává se, že na benzínových stanicích dojde benzín. Přijede tank, natankuje a benzínka je vyčerpaná. Potkávají se tam obrovské kolony.

Kolik vás jelo?

Nás bylo 120 a měli jsme 42 aut z našeho klubu. Vezli jsme je na kamionech, jelo se autobusy a postavili jsme český kemp. V něm se ráno vztyčovala vlajka, pod ní stál trubač. Měli jsme dokonce svoji hospodu. Byli jsme soběstační, každý měl svou funkci a podnikali jsme různé výlety. Já byl například zdravotník, kdyby se něco stalo.

Jaká byla atmosféra oslav?

Počasí ale bylo špatné, dost pršelo. Jen na oslavu se povedlo, že se rozehnaly mraky, takže bylo hezky. Počasí bylo srovnatelné s dobou, kdy k vylodění došlo. Zajímavé ale bylo, že zhruba padesát kilometrů od pláže se nedělo nic. Veškeré oslavy se týkaly přímo pláží a přilehlých vesniček.

Byly jiné, než ty v roce 2014, kdy se slavilo výročí vylodění?

Veteránů samozřejmě ubylo, ale změnilo se to. Z mého hlediska se více dbalo na bezpečnost. Nikdo se tam bez povolenky nedostal. Vjet přímo na pláž jsme mohli, až když oslavy a přehlídky skončily. Stává se z toho ale trošku Disneyland. Byly tam poutače a plakáty s malůvkami vojáků jako ze sitcomu. Jezdí tam čím dál tím více lidí. Například tam byla celá řada Čechů, kteří přijeli samostatně. Ale kdyby ta místa chtěl někdo vidět, doporučil bych tam jet mimo oslavy. Víc toho vidíte a nestojíte tři hodiny ve frontě do muzea.

Čestní občané.
Z archivu: Prof. Bič a pplk. Mathes čestnými občany

Zmínil jste, že jste s sebou vzal i své děti. Jaké to pro ně bylo? Nadchly se pro stejné téma, jako vy?

Děti se mnou odmalička jezdí džípem. Syn si zkusil pláž proběhnout jako vojáci a vnímal, jak náročné to je a muselo být. Poděkoval jednomu vojákovi, že přinesl do Evropy svobodu. Na oplátku od něj dostal podepsanou fotku se slovy: ‚Buď rád, žes tady tenkrát nebyl. Bylo to peklo‘.

Velkým zážitkem pro ně byla návštěva katedrály Saint Michel. Říká se, že by ji měl navštívit každý výsadkář. Svatý Michal je totiž patronem výsadkářů od roku 1938.

Pak jsme navštívili i městečko Saint Lo, vzdálené 40 kilometrů od pláže. Město bylo obsazeno německými výsadkáři a bylo úplně zničené, včetně katedrály. Její zbytky tam jsou dosud.

Nadchla je i paralela s Domažlicemi. Patrick Dewane, vnuk Matta Konopa, který osvobodil Domažlice, vypráví, jak Matt vyběhl nad pláž Omaha do kostela. Rozrazil jeho dveře a uviděl svatého Vavřince, ke kterému se pomodlil. Shodou okolností je právě Vavřinec svatým u nich ve vesnici, ale i v Domažlicích.

Našli jste ten kostel?

Ano, našli a na dceru to udělalo ohromný dojem. Bylo to symbolické. Matta Konopa Vavřinec doprovázel celou válku.

Za celé ty roky, kdy jste členem Military car clubu Plzeň, jste se sešel s celou řadou veteránů, kteří bojovali na frontě, v Normandii a osvobodili Chodsko. Jaké pro vás bylo první setkání s veteránem?

Před patnácti lety jsem si koupil džíp a jel na oslavy do Plzně. Narazil jsem na jeden camp, kde mi navrhli, že můžu jet s nimi. Nevadilo jim, že nejsem jejich člen. Na oplátku ale chtěli, abych svezl veterána. Zaskočilo mě to. Vysvětli mi, že mají málo aut a hodně veteránů. Vezl jsem Belgičana, univerzitního profesora, který osvobodil i Holýšov. Potkal jsem se pak i s Irwingem. Vezl jsem ho v Plzni, když bylo 70. výročí. Jednou jsem vezl vnuka generála Pattona a vozil jsem také dva válečné veterány, kteří přijeli prvním džípem do Domažlic, a to byli James Duncan a Robert Gilbert. James mi letos dokonce přivezl i tabák do fajfky.

Ostatně stát na plážích Utah nebo Omaha musí na člověka, tím spíše při oslavách, zapůsobit, že?

Chlapům tečou slzy. Když jdete na hřbitov u Omahy, je tam spousta českých jmen. Když jsem se snažil nějaké najít a napočítal jich třicet, tak jsem s počítáním a hledáním přestal. Na tom hřbitově je ohromné ticho, přijedou rodiny vojáků, pravnuci. Na člověka to tam dolehne. Minule jsem na hřbitově potkal muže od výsadkářů. Klečel u jednoho hrobu a držel ho. Tento rok jsme přišli na hřbitov a odcházelo z něj asi 10 veteránů. Jsou velmi vitální, hned se ptají odkud jsme a sami nám děkují za to, že tam jezdíme. My naopak děkujeme jim, že nezapomínáme, předáváme to dál.

Vracíte se do Normandie pravidelně, chcete v tom pokračovat i nadále?

Samozřejmě, každých pět let. Je to ale náročné časově i finančně. Není jednoduché převézt techniku. Náročná je i její údržba. Každému se na tom džípu něco stane. Vracet se do Normandie ale budeme.

Pietní akt v Horšovském Týně. Foto: město Horšovský Týn
FOTO, VIDEO: Pieta za zvuků zvonu a vzkazy