Vždyť tato čtvrtá generace Čechů, kteří v roce 1868 odcházeli z Čech a začali hospodařit na úrodných pozemcích Volyně v carském Rusku, nyní naplňovala dávný sen svých předků. Navrátili se domů.

Dle repatriačních dohod po válce se mohli Češi vrátit zpět do tak vytoužené a idealizované vlasti. Začátkem roku 1947 začaly první vlakové transporty do Československa.

Transport putující do západních Čech odjel z Volyně koncem března. V Horšovském Týně část rodin vystupovala, aby osidlovala usedlosti v blízkosti okresního města, další lidé pokračovali v cestě na nádraží do Meclova. V této střediskové obci se usídlilo mnoho rodin, jiné našly domovy v nedalekých Srbech, Polžicích… Čekalo je mnoho práce a starostí, vždyť dva roky poválečného a neřízeného života na vesnicích vedly k rabování a vybydlování opuštěných domů, do kterých se oni nyní stěhovali. Jejich houževnatost a pracovitost jim pomohla ihned začít hospodařit v nových podmínkách. Přizpůsobili se prostředí, zvyklostem, ale především si navzájem velmi pomáhali. Vždyť na Volyni jim právě ta česká a sousedská sounáležitost pomáhala přežívat všechny těžkosti daného prostředí. I přes nové politické uspořádání v době kolektivizace a socializace venkova se zapojili do práce, studia, do veřejného života. Na vesnicích i ve městech.

Vzpomeňme na své krajany, statečné vlastence, kteří v 19. století odešli za prací do Ruska, aby na Volyni zakládali české vesnice. Tam byli pověstní pro svoji řemeslnickou zručnost, byli také výteční a pokrokoví hospodáři. I v obtížných letech politických zvratů, důsledků nacionalistických, náboženských a válečných poměrů 1. a 2. světové války, si stále udržovali svůj český jazyk, tradice, spolkovou činnost i společenský život, zakládali kapely, hasičské sbory a podobně. A v době nejtěžších válečných poměrů čeští muži rekrutovali do nově vznikající 1. československé samostatné jednotky generála Ludvíka Svobody, zúčastňovali se těžkých osvobozovacích bojů na polském a slovenském území a jako vojáci došli až do májové Prahy. Za podíl a zásluhy na osvobození vlasti bylo Volyňským Čechům umožněno vrátit se i s rodinami do Československa. Mnozí se tohoto okamžiku nedožili. Vzpomeňme společně na jejich hrdinství.

Velký obdiv a poděkování patří především panu ing. Slavomíru Lokvencovi z Polžic u Horšovského Týna. Ten byl jako malý kluk svědkem i této historické události návratu a zpracoval a vydal v roce 2009 Kroniku Ivaničska. Jeho počin je nenahraditelným dokumentem pro nás, pro potomky Čechů z Volyně, kteří jsme se již narodili v Čechách, na Domažlicku. Věřím, že i ostatním občanům připomeneme, jak důležité je nezapomínat na historii, být patrioti i vlastenci.

Jaroslav Souček:Přibližně před rokem a měsícem zesnul ve věku nedožitých 95 let Jaroslav Souček, otec autorky článku. Jaroslav Souček (na snímku s vnučkou Josefínou) pocházel z polské Volyně, byl samopalníkem v Karpatsko-dukelské operaci, zúčastnil se Ostravsko-opavské operace i bojů u Ratiboře a na polském území. Po válce žil 40 let v Meclově, kde býval po celá léta listonošem a nejeden člověk na něj vzpomíná jako na „pošťáka Součka“.

Autorka: Jiřina Novotná – Součková