Od odstřelu největšího domu, jehož součástí byly opravna kancelářských strojů, zelenina, řeznictví (předtím mototechna) a šest bytů, uplynulo právě dnes 27 let.

„Mrzelo mě to, zmizela část starých Domažlic," vzpomíná po více než čtvrt století Josef Mathauser z Chodova, který pracoval právě v opravně kancelářských strojů.

„Místo odstřelu bylo zapáskované, lidé sem samozřejmě nesměli. Koukali na ně od bývalého OÚNZ," vybavuje si vzpomínky na osudný den.
Podobný konec čekal i na sousední blok domů ve směru k nynější základní škole.

„Ty ale rozebíraly stavební stroje, bagry a buldozery. Odstřelen musel být jen ten ´náš´ dům, protože byl železobetonový a hodně bytelný."
„Rodiny, které bydlely v těchto domech, získaly náhradní byty v nově vybudovaném panelovém sídlišti na ´Itálii´," doplňuje vzpomínky Mathauserův kolega Karel Štípek.

Připomněl také, že při lednovém odstřelu byla okna v sousedních domech zabedněna, aby nedošlo k jejich poškození.

Z Domažlic tak nadobro zmizely objekty, ve kterých pracoval knihař pan Mašl, pracovníci Svazu československo – sovětského přátelství, stavebního podniku a třeba i sklenářství.

„Likvidace těchto objektů šla hodně rychle za sebou. Stavba komunistického okresního výboru měla velkou prioritu a stavbaři museli chvátat," říká Mathauser.

Rychlé společenské dění však rozhodlo o tom, že se z rychle stavěných budov komunistické sídlo nestalo.

Počátkem 90. let se urychleně hledalo náhradní využití pro administrativní budovy. Dokonce se mu stihly přizpůsobit i vnitřní dispozice.
Z pravé části komplexu vznikla okresní pobočka spořitelny a z hlavní budovy sídlo hned několika úřadů (Česká správa sociálního zabezpečení, finanční úřad, úřad práce).

Prostory v něm našly i Galerie bratří Špillarů a ordinace lékařů.