Přitom jsem záviděla těm, kteří si předvánoční dobu dokázali užívat.
Jednou, když jsem se takhle hnala ulicí s narvanými taškami, zpocená, permanentně naštvaná a utahaná jako kotě, jsem téměř vrazila do staršího manželského páru, který se ruku v ruce procházel vyzdobeným náměstím: „Ti se mají,“ vzdychla jsem si a hnala se dál.
Moje vánoční řádění začínalo krátce po Mikuláši seznamem prací, co a kdy uklidit, aby byly naše Vánoce perfektní.
Následovalo sepsání dlouhého seznamu nákupu a pak jsem se dala do akce.
Mezi čištěním koberců, vymýváním svatebních darů v podobě nesčetného množství skleniček, které v obývací stěně stojí bez využití již spoustu let jen jako chytače prachu, mytím oken a praním záclon, čímž můj seznam ještě zdaleka nekončil, jsem pekla cukroví, sháněla dárky a tak bych mohla pokračovat donekonečna.
V tomto nesmyslném šílenství, které jsem ve své mysli absolvovala pro blaho rodiny, jsem téměř zkazila Vánoce těm, pro které jsem je s takovou vervou vlastně chystala.
Napsat Ježíškovi bylo pro mé děti obřadem, jehož se chopily s velkou zodpovědností.
Vyzdobená psaníčka uložily za okno, zatěžkaly jablíčkem, aby se Ježíšek měl na své cestě čím posilnit, a očekávaly, že do rána psaníčka zmizí a Ježíšek jejich vysněné dárky přinese.
Jenže jejich úklidem posedlá matka a stále více nervózní otec na milá psaníčka za oknem zapomněli.
Utěšit zklamané děti nebylo jednoduché, proto jsem se nemohla divit, když mi sdělily: „ Mami to je kvůli tobě. Ježíšek se k nám bál přijít, protože by musel taky uklízet.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že Vánoce nespočívají v nablýskaném bytě a nacpané lednici, ale v pohodě, za kterou nějaký ten drobeček nebo flíček na koberci určitě stojí.
Dnes už jsem se od tohoto šílenství osvobodila a celkem si užívám pohled na zpěněné matky, které si nedají a nedají říct.
