Kliknutím zvětšíteNa samém okraji země nyní ženy vzdorují válce. Svou domovinu odmítají opustit. „Nechci nechat manžela samotného na Ukrajině. I když jsme téměř na hranicích, pořád je to Ukrajina, je to můj domov,“ říká Lilja CNN. Její manžel, před třemi týdny ještě zaměstnaný jako řidič, nyní bojuje ve válce. Svou rodinu zde vysadil a jel zpět do místa tvrdých bojů proti ruské armádě.
Od ruské invaze, která začala ve čtvrtek 24. února, uprchlo z Ukrajiny více než 2,8 milionů uprchlíků. Lidé utíkající před válkou mířili i přes jinak poklidnou a ospalou vesnici Solotvina, kde se nachází jeden z nejmenších hraničních přechodů. Tisíce migrantů zde přešlo přes úzký dřevěný most přes řeku Tisu do Rumunska, které je členem Evropské unie i NATO. Několik z nich se však rozhodlo na Ukrajině zůstat.
Tady jsme doma
„Když jsme sem dorazili, dobrovolníci nám ukazovali, kudy se dostaneme na hranici. Najednou jako by se nám něco přeplo v hlavě a řekly jsme si: Proč bychom měly jet pryč? Jsme doma, na Ukrajině',“ vysvětluje Nina, učitelka v mateřské škole v důchodu z předměstí Kyjeva, která nyní se svou dcerou i vnučkou pobývá v Solotvině. Ona i další ženy jakoby uvízly v zemi nikoho. Neutekly sice ze své země, ale stejně tak nejsou doma se svými milovanými, kteří čelí krutým ruským útokům.
„Během prvních dvou týdnů invaze se zde počet obyvatel zdvojnásobil. Nyní je to pravděpodobně nejbezpečnější místo na západní Ukrajině. Nejblíže Evropě a NATO, tudíž nejblíže bezpečí,“ sdělil CNN Timur Averin, vedoucí správy okresu Tyachiv, kam Solotvina spadá. A jeho slova dokazují i fakta. I když začaly ruské síly útočit na západní města, nejbližší bombardování bylo poměrně daleko. V asi 180 kilometrů vzdáleném v Ivano-Frankivsku na úpatí hor.
Místní dobrovolnice Vivian na telefonu ukazuje mapu, která monitoruje boje. Na Ukrajině jsou dvě velká území bez teček a křížků. Jedno hraničí s Běloruskem, která je Putinovým spojencem a druhé je právě oblast kolem Solotviny. I proto se okres připravuje na ztrojnásobení populace, většinou žen a dětí. „Mezi ženami je hodně vlastenkyň, proto chtějí zůstat na Ukrajině,“ říká Averin, který zároveň doufá a věří, že Ukrajina válku během dvou až tří týdnů vyhraje.
Pomoc celé zemi
Malá zapadlá vesnička se tak nyní stala životně důležitou pro celou Ukrajinu. Ženy a děti zde stříhají darovaná trička a kalhoty na proužky a pak je svazují do maskovacích sítí. Na blátivé příjezdové cestě k bývalému sirotčinci místní dobrovolníci a fotbalisté kompletují dary zaslané z Rumunska. Uvnitř ženy rozdělují konzervy, mouku i kojenecké mléko, aby je následně rozeslaly do obléhaných měst.
„Z Rumunska se nám dostává velké podpory, říká reportérům CNN Angela Biletská, místní zdravotní sestra, která čtrnáct hodin denně kompletuje zdravotní potřeby. Její holeně jsou pokryté modřinami a řeznými ranami od zvedání krabic.
Evropa, která nyní zažívá nejrychleji rostoucí uprchlickou krizi od dob druhé světové války, reaguje na invazi obrovským přílivem pomoci. Během jednoho dne darované předměty téměř zaplnily všechny chodby třípatrové budovy sirotčince.
Traumata, která nejdou popsat slovy
Tyto dary jsou stále velmi potřebné, avšak dostat zásoby na východní Ukrajinu je čím dál víc obtížnější. „Děje se to neustále, každou minutu,“ říká o bombových útocích v jejím domovském Charkově vystrašená Lilja. Její přátelé a rodina jsou tak stále uvěznění v krytech. „Nemají tam nic, žádné jídlo,“ dodává.
I bývalá učitelka z mateřské školy Nina popisuje své děsivé zkušenosti. S rodinou se ukrývala ve sklepě svého domu, všichni vždy oblečeni a připraveni k okamžitému útěku. „Čekali jsme co to jen šlo, osmý den invaze jsme se ale rozhodli, že utečeme. Měli jsme pět minut na balení,“ říká dvaašedesátiletá žena. Její zeť a čivava, pojmenovaná Rave, zůstali v Kyjevě.
Její dcera a vnučka svá svědectví nesdílely. Jsou příliš traumatizovány na to, aby mohly mluvit. Děsí je dokonce i klepání na dveře, kterým je dobrovolníci zvou k večeři. Jakékoliv hlasitější zvuky jim připomínají několik dní bombardování.
Líbí se mi, že tady nejsou bomby
Ve vedlejší místnosti sedí další statečná žena, která se rozhodla neutéct. Magdalena Mychajlivová se nyní snaží rozptýlit mysl dětí, které se sem se svými matkami přijely ukrýt. „Je důležité s nimi dělat úplně obyčejné věci,“ říká Magdalena, učitelka umění s více než padesátiletou praxí. Učí je vodovkami malovat stromy a tulipány a na Mezinárodní den žen šly společně do místního parku trhat květiny pro své matky.
„Líbí se mi, že tady nejsou žádné bomby,” říká Sofia, malá dívenka z Charkova, která nosí svetr s jednorožcem a až bude velká, chce být veterinářka. Vzápětí recituje osmiletá Anastasia, která zde bydlí se svou matkou, verše jedné z předních ukrajinských spisovatelek Lesji Ukrajinky, feministky a protiruské imperialistiky:
"Ptali se mě: 'Ublížila sis?"
"Jsem v pořádku," odpověděla bych.
Moje hrdost by se pak prosadila,
Smála jsem se, abych nebrečela."
49
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
