Na čerstvé padesátnici Ludmile Kubcové byste to, že je Ukrajinka, nepoznali. Do Česka ostatně přišla hned po roce 1989, když jí bylo devatenáct let. Většinu života prožila tady, má zde děti i vnuky, získala české občanství a mluví dokonalou češtinou. Začátek ruské invaze na Ukrajinu pro ni ale před rokem znamenal moment, kdy se z ní okamžitě znovu stala především Ukrajinka. A dobrovolnice.

Žena, která se ke svému pobytu v Česku dostala jako jedna z obětí důsledků havárie v ukrajinské jaderné elektrárně v Černobylu z roku 1986, se ve chvíli, kdy před rokem na konci února Ukrajinu postihla další katastrofa v podobě ruské agrese, hned rozhodla své původní vlasti pomoci. A pomáhá dodnes.

Olga Botvinová zázračně přežila raketový úder v Dněpru
Z Doněcka utekli do Chersonu, tam jejich byt zasáhla raketa. Přesto pomáhají

„Těsně před tím, než začal ruský útok na Ukrajinu, jsem byla u sestry kousek od Kyjeva,“ popisuje dny před momentem, který jí obrátil dosavadní život vzhůru nohama. „Odjela jsem, protože mé děti v Česku plašily, začaly mi také chodit esemesky od českého ministerstva zahraničí, že mám jako česká občanka Ukrajinu co nejrychleji opustit, přestávala létat letadla. Odjela jsem 19. února 2022. Pár dní po příjezdu do Česka otevřu Facebook a vidím - poplach v Kyjevě, začala válka,“ vzpomíná Ludmila na začátek ruské agrese.

„Měla jsem hrozné výčitky. Že já jsem odjela a oni tam zůstali. Bylo období, na začátku války, kdy z Ukrajiny nemohli volat. Bojovalo se blízko nich a já se bála, jestli jsou ještě naživu. Bylo to hodně těžké,“ říká mi, když se za deštivého chladného večera sejdeme v restauraci Sundak kousek od Majdanu. Má na sobě zelenou, vojensky vypadající vestu a opravdu jako vojačka trochu působí. Možná proto, že její druhý život, který vystřídal práci finanční poradkyně, trochu vojenské nasazení připomíná.

Dálková řidička pro uprchlíky

„Reagovala jsem okamžitě, praštila jsem s prací, vzala auto a začala jsem vozit uprchlíky z Ukrajiny do Česka. Nejdříve ze Slovenska a pak už většinou z Polska. Moje telefonní číslo se dostalo do dobrovolnického centra a na Facebook jako kontakt v Česku. Pak už pořád někdo volal, že potřebuje odvézt od hranice. Bylo strašně moc práce, až jsem se z toho jednou i zhroutila. Ale dala jsem se rychle dohromady a pokračovala dál,“ vypráví Ludmila o počátcích své dobrovolnické činnosti. Brzy ale přestala odvážet jen ukrajinské běžence z polské či slovenské hranice a jezdila pro ně přímo na Ukrajinu.

Ukrajinka Ljudmila Sachnovová z Kramatorsku dnes
Ruská agrese jí zničila manželství a dvakrát připravila o domov. Přesto nezoufá

Prvním městem, které leželo přímo na frontě a odkud Ludmila pomáhala s evakuací ukrajinských civilistů, byl Mykolajiv nedaleko Chersonu. U toho se bojovalo od května téměř půl roku. „Benzín jsem kupovala ze svého, nebyl čas hledat finance někde jinde,“ vysvětluje přímočaře. Brzy začala pendlovat mezi Českem, západní Ukrajinou a Mykolajivem a přivážet pomoc pro tamní dobrovolnické zdravotnické centrum, které se do tohoto frontového města přesunulo ze Lvova.

Postupem času se napojila na české kluky, jak říká českým dobrovolníkům, kteří po začátku invaze nastoupili do různých dobrovolnických jednotek ukrajinské armády. „Vytvořil se mi takový několik tisíc kilometrů dlouhý okruh podél celé frontové linie. Věci, které jsem vozila, se vybraly ve sbírkách na vojáky na západní Ukrajině a především v Česku. Objela jsem Ostravu, Olomouc, Prahu, naložila auto a jela na frontu. Léky, obvazy, oblečení, jídlo a další,“ říká Ludmila.

Humanitární pomoc, jediná naděje pro civilisty u fronty

Teď po půl roce se její frontový okruh zkrátil. V Mykolajivu, od něhož se fronta částečně odsunula, přestalo pracovat dobrovolnické lékařské centrum, hlavní cíl Ludmiliných zásobovacích cest. Takže teď jezdí trasu z Čech na bojiště u Doněcku, kde v posledních měsících probíhají nejkrvavější boje.

„Neumíme si představit, v jakých podmínkách tam v rozbombardovaných městech žijí civilisté, ale přesto tam dál jsou. Většinu času ve sklepích. Je to zničené, neustále se ostřeluje, nakoupit není kde a lidé jsou zcela závislí na humanitární pomoci,“ popisuje Ludmila situaci ve městech jako Bachmut, nebo Vuhledar.

Život před válkou a teďŽivot před válkou a teďZdroj: Deník/Jiří BušekSpeciál Deníku: Život před válkou a teď
Žili své normální životy. Podobné jako je žijí rodiny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Měli plány. Před rokem na ně ale začaly padat ruské bomby. Nevzdali se. Nastartovali nový život jinde. Věří, že se zase vrátí domů, odkud je vyhnala válka. O své životní příběhy se podělili se čtenáři Deníku. Příběhy budeme postupně publikovat, vy si je můžete přečíst ZDE. Nebo po zadání adresy www.denik.cz/ukrajina.

„Spousta lidí, kteří nechtějí ani za těch současných strašných podmínek odjet, na to má jednoduchou odpověď. Říkají, já jsem tady doma, proč já bych měl někam odcházet. Žádný Putin, žádní Rusové, mě odsud nedonutí odejít,“ cituje.

Tomu, že se ti lidé nechtějí zachránit, sama často nerozuměla. „Ale na druhou stranu je chápu. I já bych se na to přece mohla vykašlat, nemusela bych tam dvakrát, třikrát do měsíce jezdit, v létě to někdy bylo i pětkrát. Ale nedá mi to,“ dodává Ludmila.

Dodávka a občanské sdružení

Dnes vozí třetinu nákladu civilistům, třetinu vojákům a třetinu tvoří lékařský materiál, všechno věci, které jsou zakoupené z peněz z dobrovolných sbírek v Česku i na západní Ukrajině. Aby toho uvezla víc, pořídila si Ludmila místo osobního auta ojetou dodávku. A protože chtěla pomáhat ještě výrazněji, dala se dohromady s dalšími českými dobrovolníky. Uvažují o tom, jak své činnosti dát formu nějakého občanského sdružení. „Úplně nevíme jak na to, ale budeme to muset udělat. Vozit pomoc na Ukrajinu je pořád potřeba,“ upozorňuje žena.

Speciál Deníku: Život před válkou a teď
Útěky, skrýše, strach i naděje. Jak válka dělá z obyčejných lidí hrdiny

Když se jí ptám, z čeho žije, říká, že měla nějaké úspory a také dostává invalidní důchod. Od počátku války najezdila přes sto tisíc kilometrů. Z toho velkou část po cestách, které, jak říká, silnice jen vzdáleně připomínají.

Přestože se téměř neustále setkává se smrtí a zmarem, není to pro ni to nejhorší. „Nejhorší deprese na mě padají, když se vrátím domů do Čech. Vzpamatovávám se z cesty a vím, že v té chvíli nemůžu pomoci. Z toho mě dostane až to, když se zase vydám na cestu,“ přiznává Ludmila.