Během první poloviny 19. století začala Osmanská říše, založená na konci 13. století, slábnout a propadat se do stále hlubší vnitřní krize. Její armáda, tvořící hlavní pilíř turecké moci, se rozpadala, osmanskému státu docházaly peníze, až získal přízvisko „nemocný muž na Bosporu“. Na druhé straně tato říše nadále kontrolovala většinu Balkánského poloostrova.

Série válek a povstání

Oslabení svého odvěkého mnohasetletého rivala využilo nejdříve Řecko, které v březnu 1821 vyhlásilo nezávislost. Následovala několikaletá osvobozenecká válka s Turky, která sice nepřinesla jednoznačný výsledek, ale významně přispěla k tomu, že v roce 1830 uznala nový řecký stát londýnská konference velvyslanců na mezinárodní úrovni.

Zhruba v polovině 19. století, konkrétně v letech 1853 až 1856, pak došlo k další válce, tentokrát Krymské, v níž se Osmanská říše střetla s carským Ruskem o poloostrov Krym, kde se nachází strategicky důležitý černomořský přístav Sevastapol.

Osmanskou říši podpořily v tomto střetnutí dvě stěžejní evropské mocnosti, Francie a Spojené království, a Rusko prohrálo; obě strany se však zavázaly dodržovat neutralitu Černého moře

Rusko se muselo vzdát ústí Dunaje, jižní Besarábie a zakavkazského Karsu a jeho nároky na protektorát nad křesťanskými obyvateli Osmanské říše nahradil společný protektorát evropských velmocí. Dalším nepřímým důsledkem války bylo sjednocení moldavského a valašského knížectví, z nichž v roce 1866 vzniklo Rumunsko.

V ketech 1875 a 1876 začalo v Osmanské říši další národně-osvobozenecké povstání, tentokrát v Bulharsku a v Hercegovině. Toho opět využilo Rusko a začalo požadovat pro Bulharsko a pro Bosnu a Hercegovinu autonomii. Současně uplatňovalo nárok na ty své državy, které ztratilo v Krymské válce.

„Rusko se snažilo získat na Balkáně zpět svou prestiž a současně si zajistit si přístav ve Středozemním moři. V důsledku toho narůstaly obavy, že by boje na Balkáně mohly vést k všeobecné evropské válce,“ píše web Weapons and Warfare (Zbraně a válčení).

close Ruští pěšáci a bulharští dobrovolníci svádějí s Osmanskou armádou bitvu o průsmyk Šipka v srpnu 1877, obraz Alexeje Popova z roku 1893 info Zdroj: Wikimedia Commons, Alexej Popov, volné dílo zoom_in Ruští pěšáci a bulharští dobrovolníci svádějí s Osmanskou armádou bitvu o průsmyk Šipka v srpnu 1877, obraz Alexeje Popova z roku 1893

V takový konflikt tato situace sice nevyústila, ale v novou rusko-tureckou válku ano. V roce 1877 vypukl mezi Ruskem a Osmanskou říší ozbrojený střet, jenž se stal tou poslední a nejdůležitější válkou, k níž mezi těmito dvěma mocnostmi v 19. století došlo. Také, bohužel, jednou z nejkrvavějších.

Obléhání Plevna

„Nálada v Rusku byla tak silná, že navzdory varování svého ministra financí, že Rusku hrozí bankrot, vyhlásil car Alexandr II. v dubnu 1877 Osmanům válku. Tím začala rusko-turecká válka let 1877 a 1878,“ píše web Zbraně a válčení.

V posledním dubnovém týdnu roku 1877 vtrhly na území Osmanské říše dvě ruské armády: jedna postupovala přes Kavkaz na Kars, Ardahan a Erzurum, druhá šla na Balkán.

Rumunsko umožnilo ruským jednotkám překročit řeku Prut do Moldávie, na což Osmané odpověděli ostřelováním rumunských pevností u ústí Dunaje. V květnu 1877 tak vyhlásilo Osmanské říši válku i Rumunsko, což znamenalo pro ruské síly zásadní podporu.

Ruští vojáci překročili v červnu 1977 u Svištova Dunaj, obsadili Nikopol a začali postupovat směrem do středu dnešního Bulharska s cílem přejít balkánské hory do Konstantinopole, a vyhnout se tak opevněným tureckým pevnostem na černomořském pobřeží. Postoupili ale pouze k městu Plevno, nacházejícímu se asi 40 kilometrů jižně od Nikopole na strategicky důležité křižovatce cest. Tam byla shromážděna osmanská armáda vedená Osmanem pašou, jež se právě vracela z bojů v Srbsku.

Turečtí inženýři vytvořili z Plevna důmyslnou pevnost s mnoha palebnými posty, zákopy, střílnami a s centrálně umístěnými zálohami, které se daly snadno poslat na kterýkoli ohrožený úsek opevnění. 

Po dvou neúspěšných útocích na město se velitel ruských jednotek na balkánské frontě velkokníže Mikuláš Ruský obrátil telegramem s žádostí o pomoc na svého rumunského spojence krále Karla I. Ten se mu rozhodl vyhovět, překročil s rumunskou armádou Dunaj a připojil se k ruským jednotkám.

Obléhání Plevna začalo v červenci 1877. Osmané však byli na takovou eventualitu dobře připraveni a v jejich prospěch mluvilo i vlhké počasí, před nímž byli na rozdíl od dobyvatelů ve městě chráněni. Obléhání se tak protáhlo na celý půlrok.

Město padá

Obležení Turci odrazili celkem tři útoky, při nichž se spojená rusko-rumunská vojska pokoušela dobýt město rozsáhlými výpady. Obléhatelům se však většinou dařilo obsadit pouze předsunuté reduty a pevnůstky kolem Plevenu, které navíc nebyli schopni dlouhodobě udržet a Turci je záhy dobývali zpět. V moci obléhatelů zůstala dlouhodobě pouze opevněná ves Grivica, již po několika mimořádně krvavých výpadech dobyla v září 1877 rumunská čtvrtá divize.

Ke zvratu situace došlo teprve poté, co se velení štábu ruských vojsk chopil ruský vojenský inženýr a generál německého původu Eduard Ivanovič Totleben, známý také jako Franz von Totleben. Ten se rozhodl zásadně změnit taktiku, a sice nadále neútočit, ale odříznout Plevno od zásobování potravinami a municí a obléhat ho tak dlouho, dokud se nevzdá. 

close Zraněný Osman paša se vzdává, ilustrace z ruské knihy Ilustrovaná kronika války info Zdroj: Wikimedia Commons, S. Šamota, grav. B. Braune - Ilustrovaná kronika války, volné dílo zoom_in Zraněný Osman paša se vzdává, ilustrace z ruské knihy Ilustrovaná kronika války

K tomu mu pomohl i jeden ďábelský plán. Obléhaní Turci skladovali většinu svých zásob ve 24 mlýnech postavených na dvou říčkách protékajících Plevnem, na říčce Tučenica a říčce Griviška.

Totleben proto nechal vystavět na těchto říčkách provizorní přehrady, počkal, až se naplní vodou, a pak přikázal všechny hráze odstřelit. Následná povodňová vlna smetla mlýny i se zásobami.

Koncem října navíc ruská a rumunská vojska definitivně uzavřela kruh kolem města a odřízla obležené Turky od všech dodávek.

V prosinci došlo osmanským jednotkám poslední jídlo a střelivo. Jejich velitel Osman paša pochopil, že přes zimu se už v Plevnu neudrží. V noci z 9. na 10. prosince tak podnikl výpad přes řeku Vit mimo mosty, protože na nich počítal s nejsilnější obranou. 

Podařilo se mu projít první ruskou obrannou linií, pak však Rusové pokus o průlom zachytili a s využitím své početní převahy bezmála pět ku jedné bez větších problémů zlikvidovali. Osmanští válečníci byli zahnáni zpět za řeku a sám paša byl zraněn do nohy, když pod ním padl kůň.

Dne 10. prosince nezbylo vyčerpaným Turkům než se vzdát. Tisíce bojovníků muselo pěšky pochodovat ve sněhu a mrazu do Ruska, tisíce jich po této cestě zahynuly.

Bitva znamenala zlom v rusko-turecké válce a přinesla další oslabení Osmanské říše. Ta se už nikdy plně nevzpamatovala a nakonec nepřežila první světovou válku.