Když jsem v pátek dostal nabídku jet na polsko-ukrajinské hranice s humanitární pomocí a nazpět vzít lidi z válkou zmítané země, neváhal jsem ani minutu. Hovor s Ivanem Fedotovem, který takto pendluje už týden a vozí do bezpečí ženy a děti, byl krátký. „Vyrážíme z Teplic. V Hradci jsme tak těsně před devátou večer, najíme se a pojedeme,“ sdělil mi do telefonu. A já stále netušil, jak psychicky vyčerpávající cesta mě čeká.
V Hradci Králové nakládáme auta pytli, taškami či krabicemi s jídlem a také hygienickými a zdravotnickými potřebami.
Do vesnice, která leží na hranici s Ukrajinou, nám v té chvíli zbývá 655 kilometrů. České silnice jsou prázdné, cesta klidná. Po přejetí hranice u Ostravy se ale situace jako lusknutím prstu mění. Kolem nás jezdí stále více aut. Mnohé na sobě mají ukrajinské vlajky a nápisy na podporu tohoto státu.
Pomáhá i Rus
Po dvou stech kilometrech zastavujeme na benzinové stanici, kde na nás čeká další část konvoje. Při pohledu na řidiče tří aut je jasné, že současné utrpení lidí z válkou zasažené země není lhostejné snad nikomu. Na pumpě čekají Rus, Slovák i Ukrajinec. Stačíme si jen podat ruce a opět vyrážíme.
Kolem páté ráno jsme v cíli. V motorestu, který teď vypadá jako ubytovna, lidé spí i pod schody. Teprve teď si stačíme na promluvit. Dozvídám se o tom, jak se Ivan, rodák z ukrajinského Melitopolu dlouhodobě žijící v Teplicích, k těmto akcím dostal. „Od té doby, co to začalo, jsem prakticky nespal a přemýšlel, jak mohu pomoci. Za pár hodin byl plán na světě a s partou kamarádů jsme vyrazili na maďarsko-ukrajinskou hranici. Doteď nezapomenu na ty vyděšené pohledy,“ vypráví. Postupně se přidali další a cest na hranice války začalo přibývat.
Náš hovor přerušuje telefon. Vyrážíme vyložit věci do jednoho z místních skladů. Ten byl ještě včera do půlky plný. Teď ale zeje prázdnotou, tak ho aspoň zčásti doplňujeme. Rukama mi prochází dětská výživa, gumové rukavice, pleny, instantní jídla, zdravotnické potřeby…
Sedáme znovu do aut a vyrážíme k dalšímu cíli naší cesty. Skladu, u nějž jsou teď vozy ze všech koutů Evropy. V některých už spí ti, které čeká cesta za svobodou. Před budovou i uvnitř to vypadá trochu jako na burze. „Praha, Berlín, Vídeň, Varšava,“ vyvolává zdejší pomyslný makléř místa, kam míří záchranné kolony.
Do bezpečí
Všude je chaos a na lidech jsou vidět strach i únava. Spáče na rozkládacích postelích neprobudí ani vzlyk dětí, který se odevšad ozývá. Během pár minut už máme zájemce o cestu do Brna a Prahy. Je to dvanáctka žen a dětí, které si rozdělujeme do aut. Není čas ztrácet čas. Se mnou jede matka se třemi dětmi a jedním psem. Zavazadel mají pomálu. Jakmile nasednou, prakticky hned usnou.
Cesta zpátky skýtá žalostné pohledy plné bizarních situací. Míjíme auta, která jedou na dojezdových kolech či vůz s prasklými tlumiči, jemuž od zádě občas odlétne jiskra. Ale všichni jedou, jedou dál od válečných hrůz.
Po šestnácti hodinách od začátku mise zastavujeme v Brně. Teprve teď se má osádka probouzí a Jevgenija mi začíná vyprávět jejich příběh.
Při útěku vzala jen děti a psa
Napadají mě jen sprostá slova, není to člověk, ale zrůda. Tak se na adresu Vladimira Putina vyjadřuje Jevgenija. Žena, která donedávna pracovala jako provozní restaurace v ukrajinském městě Kamjanske a jíž se před pár dny, stejně jako milionům dalších Ukrajinců, obrátil život vzhůru nohama. Stalo se to ve chvíli, kdy ruský prezident pro mnohé nečekaně spustil invazi do sousední země.
„Vůbec jsme nevěřili, že dojde k válce. Je to hrozné, co se u nás děje,“ říká matka tří dětí. Jen pár dní po začátku konfliktu jim už ve městě s 235 tisíci obyvateli začala nad hlavami létat ruská letadla. Uši k tomu navíc stále častěji týral zvuk spuštěné sirény.
V ten moment se Jevgenija rozhodla, že musí uprchnout. Osmnáctiletá Valerie, čtrnáctiletá Veronika a čtyřletá Nikolajevna se tak náhle ocitly s matkou na nejnáročnější cestě života. „Bylo to strašně narychlo a nestačily jsme si vzít z domu skoro nic. Jen pár věcí a psa,“ vzpomíná žena.
Situace na polsko-ukrajinské hranici.
S dcerami se poté vydala na strastiplnou tisíc kilometrů dlouhou pouť do utečeneckého tábora na polsko-ukrajinské hranici. „Putovaly jsme dny. Za tu dobu jsme téměř nespaly. Pořád se nám v hlavě přemítalo, co se to děje. A hrozně jsem se bála. Ne o sebe, ale hlavně své děti,“ přiznává se slzami v očích žena.
Na záchranu v utečeneckém táboře v polském Korczówě pak čekala s dcerami několik hodin, plných strachu a zoufalství. Přála si dostat se do Česka, kde má rodinu.
Nakonec ji tam odvezl reportér Deníku.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
