Kliknutím zvětšíteByl to plachý a osamělý chlapec, který trávil večery většinou doma sám ve své ložnici. Společnost mu při ní dělaly jen fotografie Adolfa Hitlera a neonacistické knihy. Takový Éric Borel, který dne 23. září 1995, kdy mu nebylo ještě ani 17 let, zahájil vražednou pouť, na jejímž konci bylo 15 mrtvých, včetně jeho matky, otčíma a nevlastního bratra. Po obklíčení policií spáchal řádící teenager sebevraždu. A jeho případ otřásl Francií.
Dětství plné citového strádání
Tajemství jeho dvojitého příjmení je poměrně prosté. Jeho matka se jmenovala Marie Jeanne Parentiová a jeho otec Jacques Borel, oba sloužili v armádě, ale nikdy se nevzali a jejich vztah brzy ztroskotal. O výchovu dítěte, které z jejich náhodného poměru vzešlo, nejevil zájem ani jeden z nich. Otec nechtěl mít s novorozeným chlapcem nic společného a matka řešila nastalou situaci tak, že dítě předala do výchovy Borelovým rodičům a sama je jen příležitostně navštěvovala. Malý Éric tak své nejranější dětství prožil u babičky s dědou v Limoges.
Když mu bylo pět, našla si jeho matka nového životního partnera Yvesa Bicheta a syna si vzala konečně k sobě. Nová rodina se pak přestěhovala do provensálského městečka Sollies-Pont na jihovýchodě Francie.
Život v Sollies-Pont pro Érika moc radostný asi nebyl. Jeho matka byla autoritářská, nábožensky založená žena, která svého syna bila a měla za to, že je to „dítě zrozené z hříchu“, takže k němu zřejmě nikdy nenašla srdečný a láskyplný mateřský vztah. Dobrý vztah chlapec neměl ani se svým otčímem, s nímž se často hádal. Bichetovi vlastní synové Franck a Jean-Luc však později prohlašovali, že jejich otec měl Érika rád a snažil se ho podporovat i v jeho zálibách. Když se chlapec začal zajímat o drobné vesnické zvířectvo a drůbež a nosil je domů, vlastnoručně mu pro ně zbudoval na zahradě kurník a útulek.
I přes tuto snahu zůstával Éric zamlklý a nikomu se s ničím příliš nesvěřoval. Když si v osmi zlomil ruku, raději utekl a schoval, než aby šel domů; nakonec ho našli, jak se třese bolestí. Ve své zakřiknutosti si začal zřejmě v hlavě přehrávat nejrůznější hrdinské scény, jejichž středobodem ve svých fantazií byl, což vyústilo v to, že mu začala imponovat armáda, protože právě armádní život se mu jevil jako ten, v němž je možné se hrdinou stát.
Do jeho obdivu k uniformě se promítal i vztah k jeho vlastnímu otci, jehož vlastně nikdy pořádně nepoznal, ale věděl o něm, že byl vojákem, a představoval si ho jako hrdinu (stačí si vzpomenout na malého Vaška a jeho vysněné představy o mrtvém tátovi horolezci ze známého televizního filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku). Vymýšlel si historky o otcových hrdinských činech za války v Indočíně a tiše vzhlížel k nevlastnímu bratru Franckovi, jenž v armádě sloužil. Také si zamiloval zbraně a občas střílel ze vzduchovky po vrabcích.
Záhadný student
Po základní škole nastoupil Éric na gymnázium Georgesa Cissona v Toulonu, kde studoval elektromechaniku. Jako student prý byl ukázněný, tichý a schopný. Alespoň se tak zpočátku jevil.
„Když mají žáci problémy, posíláme je k sociálnímu pracovníkovi, ale u Érika se zdálo, že žádné nemá. Byl to dobrý žák, tichý, vážný a pracovitý,“ řekl o něm podle britského deníku Independent jeden z jeho bývalých učitelů.
Někteří další kantoři si však všimli, že chlapec je nebývale zamklý. „Byl to dost introvertní žák, tajnůstkářský a plachý. Kontaktům s kamarády se viditelně vyhýbal,“ uvedl jeden z nich.
Také Érikovi spolužáci později připouštěli, že byl až podivně plachý a málomluvný. „Když mluvil, nikdy se vám nedíval do očí. Nikdy nikdo ho neviděl s dívkou. Ale nikdy nic neřekl, tak jak to můžeme vědět?“ řekl jeden z nich.
Se vstupem do puberty začaly Borela zajímat nacistické symboly. Do své domácí knihovny si stále častěji pořizoval knihy s tematikou druhé světové války a nejvíce ho zajímaly ty, co nahlížely tuto problematiku z nacistického hlediska. Doma si maloval nacistické symboly a postupně je začal formou graffiti šířit i po městě. Kudy prošel, tam zůstávaly nastříkané a načmárané hákové kříže. Zájem ne-li o nacismus, tedy přinejmenším o vyhrocený nacionalismus v něm možná přiživil i jeho otčím, jenž koncem 80. let minulého století občas navštěvoval schůze francouzského nacionalistického politického uskupení Národní sdružení.
Adolf Hitler. Se vstupem do puberty začaly Borela zajímat nacistické symboly
Jediný, s kým prý Borel navázal ve škole blízké přátelství, byl sedmnáctiletý Alan Guillemette, všeobecně oblíbený pro svou otevřenou a srdečnou povahu. Guillemette byl také jediný, kterého navštěvoval i doma. Sedmnáctiletý mladík nemohl tušit, že přátelství s Érikem ho bude stát už brzy život.
Hřmění před bouří
Poslední rok před vypuknutím vražedné mánie se Borelovo chování radikálně změnilo. Odcházel ze třídy bez povolení i vysvětlení a často také zůstával za školou. Začal vykládat, že to už nemůže doma vydržet, že tam má galeje, a navíc mu ubližují. Opakovaně se zmiňoval, že by chtěl do armády. A asi týden předtím, než vyšel s puškou do ulic Sollies-Pont, se před jedním ze svých spolužáků nechal slyšet, že by se nejraději zabil, ale před tím by ještě vzal dva nebo tři lidi s sebou.
Na náhlé proměně jeho chování se mohla částečně podílet skutečnost, že jeho biologický otec Jacques, k němuž se chlapec ve svých fantaziích často upínal, krátce předtím zemřel na rakovinu. Je možné, že Éric po léta živil ve své mysli představu, jak se spolu se svým nepřítomným otcem sejde a budou si spolu povídat. Nyní viděl, že tahle naděje se mu už nikdy nesplní.
Už tak osamělý, izoloval se od svého okolí ještě víc. Přerušil styky s kamarádem Guillemettem a celé hodiny vysedával ve svém pokoji. Jeho fantazie teď neměly žádný sociální korektiv a začaly chlapcovu mysl plně ovládat.
V sobotu 23. září 1995, po bůhví již kolikátém osaměle stráveném volném dnu, se všechny neblahé vlivy v Borelově chorobném mozku propojily a výsledkem bylo peklo.
Nejdřív puška, potom kladivo
Vraždit začal nejdříve doma. V šest večer vzal do ruky pušku a zblízka střelil svého nevlastního otce. Když se muž zhroutil, rozbil mu navíc hlavu kladivem. Pak se vydal do pokoje, kde jeden z jeho nevlastních bratrů, jedenáctiletý Jean-Yves, sledoval televizi. Také jeho nejdříve střelil, a pak ještě umlátil.
Matka byla tou dobou v kostele, Ěric se tedy s puškou uvelebil poblíž dveří, aby na ni počkal. Když se v půl deváté večer vrátila, okamžitě vypálil a ranou do hlavy ji zabil, ani tentokrát však nenechal nic náhodě a mrtvé matce ještě opakovanými údery rozbil hlavu.
Pak zatáhl rolety, přehodil přes nehybná těla příslušníků své rodiny prostěradla a začal čistit viditelné fleky od krve. Na městečko se snášela hluboká noc, ale vražedné šílenství teprve začínalo.
Uprostřed hluboké noci vyšel z domu a vybavený jídlem, penězi, pláštěnkou, mapou, puškou s několika zásobníky a především chorobným odhodláním zamířil k nedalekému městu Cuers. Původně si chtěl vzít na cestu otčímovo auto, ale jako nezkušený řidič samouk nezvládl řízení a najel do zdi. Poté vystoupil a pokračoval pěšky. Do města to měl asi 6,5 kilometru.
Vražedné řádění v ulicích
Když se v neděli ráno začali do ulic Cuers trousit první chodci, aby si v pekařství koupili čerstvé bagety nebo croissanty ke snídani a v trafice si k tomu vzali noviny, ocitli se tváří v tvář šílenému střelci, který zvolna procházel ulicemi a střílel po všem, co se kolem něj hnulo.
Jeho první obětí se stal jeho jediný důvěrný kamarád Alan Guillemette, u nějž Éric zazvonil v neděli ve čtvrt na osm. Alan ho pozval na zahradu a chvíli si povídali, když se však k němu v jednu chvíli otočil zády, aby se vrátil do domu, Éric ho okamžitě střelil do zad. Pak odešel a s puškou v ruce a prstem na spoušti zamířil do centra města. Od té chvíle rozhodovalo o životě a smrti všech lidí kolem něj jenom to, zda se dostanou nebo nedostanou do jeho zorného pole.
Palbu v ulicích zahájil Éric kolem půl osmé. Průběh následného vraždění se v různých pramenech v některých detailech trochu odlišuje, většina svědectví se však shoduje na tom, že střelec se choval docela nenuceně a působil klidným a vyrovnaným dojmem, přestože pálil po všem, co uviděl.
Jeho dalšími oběťmi se staly osmačtyřicetiletá Ginette Vialetteová a sedmasedmdesátiletá Denise Ottová, jež se podle některých pramenů dívaly po ránu z okna, podle jiných byly právě v kavárně, kam si zašly na ranní kávu. Manžel Ottové Jean byl zasažen do ramene, ale přežil. Dalším postřeleným se stal devětapadesátiletý Rodolph Incorvala, jenž po prvních ranách pochopil, co se děje, a pokusil se Borela zneškodnit. Než se k němu ale dostal, zhroutil se pod zásahem z Borelovy pušky a svým zraněním později v nemocnici podlehl.
Vrah zatím došel na náměstí. Tam se mu podle Independentu dostala do rány pětasedmdesátiletá Andrée Polettová (jiné zdroje ji uvádějí jako pětašedesátiletou Andrée Colettovou), která venčila psa, a pětasedmdesátiletý (podle dalších zdröjů jedenaosmdesátiletý) místní prodavač Mario Pagani. Další Borelovou obětí se stal marocký stavební dělník Mohamed Maared, otec pěti dětí, zasažený smrtelně dvěma výstřely.
Dvěma lidem, devětapadesátiletému Mariovi Boudonovi a o tři roky staršímu Andrému Touretovi, se stalo osudnými to, že si právě to ráno chtěli na náměstí vybrat hotovost z bankomatu, a sedmnáctiletý (podle jiných zdrojů patnáctiletý) Pascal Mostachi byl zabit, když si šel pro chleba.
Majitel místní kavárny Guy Sintest později vypověděl, že střílející mladík byl po celou dobu velmi klidný a vypadal jako na lovu ptáků. To potvrdil také další místní obchodník Frederik Baris: „Nevypadal, že by ho něco znepokojovalo. Viděl jsem, jak klidně beze spěchu kráčí kolem s puškou v ruce,“ řekl později novinářům Baris.
„Střílel na všechno, co se pohnulo. Střílel všude,“ popsala Borela rozhlasové stanici France-Info další otřesená očitá svědkyně, žena žijící v Cuers.
Kolem osmé hodiny ráno dorazila na náměstí policie, uzavřela všechny přístupové cesty a začala Borela obkličovat. Mladý zabiják pochopil, že nemá kam uniknout. Schoval se za strom, opřel si čelo o hlaveň pušky a zmáčkl spoušť.
Epilog
Borelovou sebevraždou skončila střelba, ale ne ještě drama v ulicích. Po celém městečku, na parkovišti, v ulicích i na náměstí ležela krvácející těla. Řada lidí byla mrtvých, ale vedle nich tu byli i ranění, kteří okamžitě potřebovali pomoc. Policisté i záchranáři proto okamžitě poté, co se přesvědčili, že od šíleného střelce už nehrozí nebezpečí, spustili záchrannou akci.
Na místním fotbalovém stadionu vznikla provizorní stanice první pomoci, kam byli přenášeni všichni, jimž se dalo ještě pomoci. Do města byly povolány tři záchranářské vrtulníky, které začaly převážet raněné do toulonské nemocnice. Bohužel, pro několik z nich přišla tato pomoc příliš pozdě.
Ještě po Borelově smrti podlehli svým zraněním další dva senioři, osmašedesátiletá Jeanne Laugierová a stejně starý Pierre Marigliano. Kromě sebe tak šílený střelec připravil o život celkem 15 lidí, další tři vážně zranil.
V té době šlo o nejvážnější podobný případ v dějinách Francie, jenž bohužel v počtu obětí překonal i předchozí kauzu masové smrtící střelby, k níž došlo 12. července 1989. Jistý Christian Dornier tehdy zabil na rodinném statku a v nedaleké obci Luxiol 14 lidí včetně vlastních rodičů. Tento muž byl dopaden a pro nepříčetnost skončil na psychiatrii.
Dne 27. září 1995 vystoupily francouzské úřady s oficiálním prohlášením, že nevědí, co vedlo šestnáctiletého Érika Borela k jeho činu, a že se to vzhledem k jeho smrti už možná nikdy nezjistí.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
