Kliknutím zvětšíteJedenadvacátý duben roku 1918 připadal sice na neděli, ale do biblického sedmého dne odpočinku měl daleko. Alespoň pokud jde o bojové piloty vznášející se v tu dobu nad francouzským bojištěm první světové války. Ten den měl vyhasnout život nejslavnějšího německého pilota té doby, jehož konec jakoby předznamenal porážku celého Německa.
Dva nováčci v sobě
Mladý, teprve 22letý kanadský pilot Wilfrid R. May z 209. perutě britského Královského letectva měl v kokpitu svého letounu Sopwith Camel pořádně nahnáno. Byl prakticky bez zkušeností – k peruti byl převelen jen o dvanáct dní dříve a tohle byl teprve jeho druhý bojový let. Při prvním letu mu sice přálo štěstí, protože jeho protivník, německý pilot v trojplošníku Fokker, se z nějakého důvodu po krátkém souboji zřítil sám od sebe, jenže teď to bylo jiné.
May měl za ocasem proslulé rudě natřené letadlo, které po něm šlo jako hladový žralok a za jehož kniplem mohl sedět jen jeden jediný muž: obávaný Rudý baron pro Angličany, nenáviděný Rudý ďábel pro Francouze anebo Eso všech es a rytíř nebes pro Němce: Manfred von Richthofen, držitel vysoce ceněného německého Záslužného kříže Pour le Mérite a velitel 11. německé stíhací perutě Jasta 11 plné elitních pilotů.
K této situaci došlo poté, co 209. peruť zahlédla po svém vzletu 21. dubna kolem desáté dopoledne několik německých trojplošníků a její velitel, další Kanaďan Arthur „Roy“ Brown, jenž se s Mayem přátelil už od školních let, přikázal útok.
Protože Mayovi chyběla pro vedení manévrového vzdušného souboje potřebná praxe, vyzval ho Brown ještě před startem, aby se v boji pokud možno držel stranou a dával pozor. Po zahájení bojového střetu proto May nejdříve jen kroužil nad divoce manévrujícími letadly. Náhle si ale všiml německého letadla, které dělalo totéž, a došlo mu, že v něm sedí nejspíše také nováček. Bažant proti bažantovi, to bylo z pohledu válečné morálky fér – a tak se mladý Kanaďan rozhodl na německého novice zaútočit a zahájil na něj palbu.
Ke své smůle netušil, že střílí na Wolframa von Richthofena, bratrance obávaného Manfreda, který si nechal svého blízkého příbuzného přidělit do své letky, aby ho měl na očích, a stejně jako Brown Mayovi mu před letem přikázal, ať v případě střetu krouží nad bojem a hlídá.
Manfred Albrecht svobodný pán von Richthofen, známý též jako Rudý baron, na oficiálním portrétu. Na snímku je vidět i Řád Pour le Mérite (francouzsky Za zásluhy), neformálně nazývaný Modrý Max, jímž byl dekorován
Žralok za zády
Když May vypálil, všiml si Rudý baron, že jeho chráněnec je pod útokem, a okamžitě mu letěl na pomoc. Teď to byl May, kdo byl ostřelován. A protože k manévrovému souboji s nejlegendárnějším německým esem skutečně neměl nejlépe rozdané karty, udělal prakticky jediné, co mohl – odpoutal se od Wolframa a snažil se uletět pryč, zatímco Manfred začal pálit.
Mayových potíží si všiml pro změnu jeho „kmotr“ kapitán Brown, a stejně jako Richthofen před chvílí, také on se rozhodl svého slabšího druha chránit.
Rudý baron zaznamenal Brownův útok a úspěšně se mu vyhnul. Pokusil se opětovat palbu, ale zjistil, že jeho kulomety Spandau se zasekávají, takže může střílet jen jednotlivými ranami, nikoli salvou. Za jiných okolností by se nejspíše odpoutal z boje, teď se však rozhodl pokračovat v Mayově pronásledování.
„O Richthofenovi se vědělo, že letecké bitvy vždycky dlouho z výšky pozoruje a hodně kalkuluje, než se rozhodne, kdy a koho napadnout. Do vzdušného souboje se zapojoval jen tehdy, pokud mu okolnosti zaručovaly s velkou pravděpodobností příznivý výsledek. Byla to věc, kterou považoval pro úspěch v leteckém duelu za zcela zásadní. V tento den se ale rozhodl pronásledovat útočníka navzdory okolnostem… Jeho úsudek zřejmě ovlivnilo to, že útočník ohrožoval jeho bratrance. Kromě toho měl sám pověst zkušeného nimroda s jednohlavňovou puškou, a možná si řekl, že jeho schopnosti stačí i na vítězství s jednoranovým kulometem. Takové vítězství by mu výrazně zlepšilo reputaci a současně zvýšilo morálku jeho perutě,“ zauvažoval před pěti lety pro titul Balloonstodrones Michael Spencer, velitel letky Královského australského letectva, co asi Richthofena vedlo.
Richthofenův Albatros D.V po nuceném přistání u Werviku. Toto letadlo nemělo celorudý nátěr
May se snažil uniknout Richthofenovi rychlým klesáním, aby se v malé výšce dostal přes frontovou linii na území, které ovládali spojenci. Později vysvětloval, že se mu při boji zasekly kanony a coby začátečník nebyl schopen svého soupeře vymanévrovat, takže v úprku na přátelské území při letu nízko nad zemí viděl svou jedinou naději.
Richthofen se ho ale držel skutečně jako útočící žralok. Očití svědci tohoto závodu později vypověděli, že německý pilot pronásledoval britské letadlo až do výšky na úrovni střech místní vesnice – která přitom měla kostel se zvonicí, do níž mohli letci při zběsilém letu narazit.
Zasažen ze zákopu
Vesničané také slyšeli opakovaně praskavé zvuky jednotlivých výstřelů, když je letadlo Rudého barona jen pár metrů nad nimi míjelo.
„Podle všeho se Richthofen rozhodl porušit i další ze svých základních pravidel, které až do té doby ve vzdušných soubojích důsledně uplatňoval: pokračoval v pronásledování, aniž by bral ohled na nová nebezpečí objevující se kolem. Teď letěl nízko nad územím ovládaným protivníkem, navíc se silným východním větrem v zádech, který ho zanášel ještě hlouběji za nepřátelské linie. A letěl dostatečně nízko, aby se dostal na dostřel australských kulometníků, kteří ho sledovali ze zákopů. Zřejmě se natolik soustředil na Maye, že ztratil přehled o své situaci,“ napsal Spencer.
Krátce poté, co si ho střelci v zákopu všimli, přerušil Rudý baron pronásledování a prudce vzlétl – zřejmě si uvědomil nebezpečí, jemuž se právě vystavil. Bylo už ale pozdě. Ve chvíli stoupání ho do hrudníku zasáhla střela ráže .303. Jediná, ale smrtelná.
„Kdo podlehne vzrušení z boje, určitě udělá chybu. Svého nepřítele nikdy nesundá,“ napsal kdysi sám Richthofen ve své knize „Rudý bojový letec“. Aniž by to věděl, předpověděl svůj vlastní osud.
Smrtelně zraněný pilot dokázal ještě provést kontrolované nouzové přistání na bojišti, pak ale přímo v kokpitu zemřel. Australské vojáky přibíhající k jeho letadlu už nejspíš neviděl. V okamžiku smrti mu zbývalo pouhých jedenáct dní do oslavy 26. narozenin.
Vědci na stopě
Smrt německé legendy vyvolala na světových bojištích obrovský ohlas, ale také několik otázek. Proč se tak zkušený válečný pilot, dokonce Eso všech es, dopustil opakovaně tolika školáckých chyb? Zvlášť, když před nimi v dřívějších časech začínající letce sám mnohokrát varoval? A kdo ho vlastně sestřelil? Všechny tyto otázky pomohla zodpovědět až v pozdějších letech věda.
Richthofenovo sestřelení bylo zprvu připsáno Brownovi, který se při Němcově zběsilém honu za Mayem přilepil jeho Fokkeru za ocas a opakovaně po něm pálil.
V pozdějších letech však proběhla forenzní analýza Richthofenova těla, při níž se podařilo určit balistickou křivku střely, jež Rudého barona zasáhla. Ukázalo se něco jiného: podle této analýzy ho totiž zabila střela vypálená ze země, nikoli ze vzduchu. Australský historik C. E. W. Bean, který shromáždil a prostudoval výpovědi očitých svědků z bitevního pole, zastává názor, že nejpravděpodobnějším střelcem byl seržant Cedric Popkin, který na Richthofena vypálil ze svého kulometu Vickers.
Forenzní analýza také napověděla, proč Richthofen těsně před svou smrtí tolik propadl u něj tak neobvyklému „tunelovému vidění“, které ho dovedlo až k porušení vlastního pravidla, že stíhač se nikdy nemá tvrdohlavě zaměřit na zarputilé pronásledování protivníka. Podle vědců mohlo za tuto netypickou chybu v úsudku Richthofenovo zranění hlavy, když ho devět měsíců před jeho posledním letem zasáhla během leteckého souboje kulometná střela.
Richthofenovo tělo pochovali 22. dubna 1918 se všemi vojenskými poctami příslušníci 3. perutě Královských australských leteckých sil, jež byla nejblíže místu havárie. Jeho rakev nesli její důstojníci a další muži perutě drželi u hrobu čestnou stráž. Nad polní letiště Richthofenovy 11. perutě pak sólo zaletěl britský pilot, aby tam shodil zprávu o smrti jejího slavného velitele spolu s vyjádřením úcty od protivníků. Letcům první světové války se nepřezdívalo „rytíři nebes“ nadarmo.
Eso všech es
Jaký člověk vlastně Manfred Albrecht svobodný pán z Richthofenu, jak znělo jeho celé jméno a titul, byl? Určitě ješitný: právě tato vlastnost stála za tím, že nechal přetřít na červeno nejdříve letku Albatrosů, na nichž zprvu létal, a později i svůj proslavený trojplošník Fokker Dr.1 (přestože právě Fokker zůstává v obecném povědomí jeho nejznámějším letounem, nejvíce toho odlétal na Albatrosech).
Byl to však také analyticky uvažující velitel schopný chladnokrevného úsudku i v bojové situaci. Právě jeho schopnost nepodléhat emocím, lpět na dodržování vlastních pravidel a zachovat si i v boji kritické myšlení vedla k jeho 80 sestřelům nepřátelských letadel a k tomu, že se stal „esem všech es“. Bohužel pro něj, v posledních měsících před jeho smrtí si už na jeho rozhodovacích schopnostech vybírala svou daň válka a neustálé psychické napětí, kombinované navíc se zraněním. Pocit velké zodpovědnosti za blízkého příbuzného pak zkázu dokonal.
Richthofenův Fokker Dr.I s celorudým nátěrem, který slavnému stíhači vynesl jeho přezdívku
V této souvislosti stojí za zmínku, že Wolfram nebyl jediným ani nejbližším Manfredovým příbuzným, který také bojoval v německém letectvu. Stíhacím pilotem byl totiž i Manfredův mladší bratr Lothar, rovněž letecké eso, který během války dosáhl 40 potvrzených sestřelů, a třebaže se do vzdušných soubojů vrhal snad ještě odvážněji než Manfred, paradoxně válku přežil.
Na tom, že i Rudému baronu přálo dlouho štěstí, pak mělo velký vliv to, že se hned při svém nástupu k válečnému letectvu v roce 1915 dostal do eskadry Oswalda Boelckeho, prvního německého leteckého esa se 40 potvrzenými sestřely a tvůrce takzvané Boelckeho doktríny (Dicta Boelcke), což byla právě ona pravidla, která mají váleční piloti dodržovat, aby přežili.
Boelcke si Richthofena okamžitě oblíbil a stal se nejen jeho velitelem a instruktorem, ale i mentorem a blízkým přítelem. Richthofen za to plně přejal Boelckeho doktrínu a stal se jejím horlivým vyznavačem a praktikem.
„Všichni jsme byli začátečníci. Nikdo z nás zatím nepoznal úspěch. Takže všechno, co nám Boelcke řekl, bylo pro nás pravdou evangelia,“ uvedl ve své knize Rudý bojový letec.
Osvojení si Boelckeho pravidel pak obohatil vlastním kritickým myšlením, při němž dokázal identifikovat své silné stránky a využívat je při leteckých soubojích. „Uměl rozpoznat okolnosti příznivé pro zahájení útoku, uměl ale rozeznat i moment, kdy má útok přerušit a odpoutat se v důsledku změny situace. Při své poslední misi se této zásady nedržel,“ konstatoval Spencer.
Do funkce velitele letky se Richthofen dostal po svém 16. sestřelu a později z ní vytvořil neblaze proslulý vražedný „Létající cirkus“, který na konci války nahlásil 645 sestřelení nepřátelských letadel při ztrátě 56 vlastních pilotů. Letadlo Fokker převzal až po zmíněném zranění hlavy, po němž se musel devět měsíců léčit.
Jako jeden z nejlepších pilotů první světové války získal Richthofen obrovskou popularitu a byl široce využíván v německé propagandě za svého života i později. Stejně tak byl předmětem zájmu a jako o velké osobnosti o něm vzniklo několik filmů. Nejznámější z nich jsou americký The Red Baron z roku 1971 a německý Rudý baron z roku 2008. Švédská hudební skupina Sabaton o něm složila stejnojmennou píseň a španělská metalová kapela se po něm pojmenovala jako Barón Rojo.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
