James Clark Ross se narodil 15. dubna 1800, do řad britského námořnictva vstoupil už jako jedenáctiletý a začal sloužit pod velením svého strýce sira Johna Rosse.

Pět výprav, jedna katastrofa

První cestu do Arktidy podnikl v roce 1818, a to opět pod strýcovým vedením. Cílem výpravy bylo nalézt takzvaný Severozápadní průjezd, tedy námořní cestu, která by na severu spojovala Atlantický a Tichý oceán a tvořila by kratší a levnější alternativu k Magalhãesovově průlivu kolem Jižní Ameriky.

Protože admiralita nebyla s výsledky expedice úplně spokojena (a průjezd se najít nepodařilo), následovaly po této výpravě ještě čtyři další. Ty se uskutečnily v letech 1819 až 1827 a vedl je sir William Edward Parry, jenž při první expedici vystupoval jako zástupce Rosse staršího.

James Clark Ross se všech čtyř výprav zúčastnil a na palubě lodí se většinou věnoval studiu místní flóry a fauny, geomagnetickým měřením a oceánografickým studiím.

Čtvrtou výpravu však postihla katastrofa – jednu ze dvou lodí, jež se jí účastnily, sevřel 1. srpna 1825 u Somersetova ostrova led, který začal drtit její kýl. Pokusy vyprostit ji se ukázaly jako neúspěšné, a tak námořníci nakonec vyložili veškeré zásoby na led a 25. srpna 1825 loď opustili. Na druhé lodi se pak raději vrátili zpět, takže výprava skončila předčasně, ale proviant a vybavení zanechané na místě posloužily v následujících letech řadě arktických průzkumníků.

Místo armády pomohl lihovarník

V listopadu 1827 byl James Clark Ross povýšen na velitele, ale nebylo mu to moc platné, protože neměl komu velet, takže se rázem dostal na polovinu dosavadního platu.

Jeho strýc John Ross na tom byl podobně, ale snažil se neupadat na mysli a hledal nové cesty, jak v Arktidě realizovat své plány. Už dlouho se zajímal o parní pohon a v roce 1828 předložil britské admiralitě plán další arktické expedice, která by při pátrání po Severozápadním průjezdu využila parník.

Admiralita však měla pod dojmem pěti neúspěšných expedic arktického dobrodružství již dost a celý plán zařízla.

Jak už to bývá v podobných případech, tam, kde nemají zájem oficiální státní instituce, se otevírá prostor pro podnikavé soukromníky. A nejinak tomu bylo i u Rossovy expedice, která zaujala londýnského lihovarníka Felixe Bootha, tvůrce tehdy slavného Boothova ginu, který se rozhodl financovat Rossův záměr 18 tisíci librami. John Ross sám vložil do expedice tři tisíce liber z vlastních peněz a výsledkem bylo zakoupení pětaosmdesátitunového parníku Victory a jeho přestavba na polární plavidlo - především zvýšením tonáže pomocí nástavby na bocích a tím, že parník byl vybaven kolesy, která se v případě potřeby dala vytáhnout z vody.

Magnetický pól nalezen

Victory vyplula 23. května 1829 z Woolwich Reach na Temži. Na palubě měla 22 polárníků a zásoby na několik let. Kapitánem parníku se stal John Ross, jeho synovec James Clark působil jako druhý velitel. Expedice strávila v Arktidě čtyři zimy. K jejím objevům patřil například tundrou zarostlý poloostrov v kanadském teritoriu Nunavik, obklopený Severním ledovým oceánem. Poloostrov byl na jihu spojen úzkou šíjí s pevninou a na severu ho necelé dva kilometry široký Bellotův průliv odděloval od Somersetova ostrova.

John Ross se stal v roce 1829 prvním Evropanem, který na tento poloostrov vstoupil, a na počest mecenáše své výpravy jej pojmenoval Boothia.

James Clark zatím podnikal samostatné dlouhé výpravy na saních tažených psy, mapoval stovky kilometrů arktického pobřeží a pronikal také do vnitrozemí.

Jeho velký den přišel 1. června 1831, právě před 190 lety. Tehdy lokalizoval na západním pobřeží Boothie severní magnetický pól Země, který se nacházel na 70 ° 5 '17' 'severní šířky a 96 ° 46' 45 '' západní délky.

Dlužno dodat, že severní magnetický pól není stabilní, jde o pohybující se místo na Zemi, z nějž indukční čáry geomagnetického pole směřují svisle vzhůru. Jeho neustálý posun je dán změnami v zemském magnetickém poli. Od roku svého objevu se magnetický pól posunul již o 2200 kilometrů. Jak severní magnetický pól na počátku 21. století opouští kanadskou Arktidu, je jeho pozemní výzkum stále obtížnější, proto je v současnosti důležitější spíše satelitní sledování.

Náročná cesta domů

Během další zimy na přelomu let 1831 a 1832 se John Ross rozhodl opustit loď, naložit potřebné věci na čluny, upevněné na saních a odejít pěšky k pláži Fury.

Ještě zimu 1833 však museli kvůli nepřízni počasí strávit v zálivu Prince Regent, kde si ze dřeva a plátna vybudovali stany, které izolovali ještě ledovými stěnami. V přežití jim stále pomáhaly zásoby ze ztroskotané lodi Fury.

Dne 14. srpna 1833 se konečně ledové sevření moře uvolnilo a expedice se vydala na třech malých člunech do Baffinova zálivu, kam jim 26. srpna 1833 připlula na pomoc velrybářská loď Isabella - šlo shodou okolností o tutéž loď, na níž si „duo Rossových“ odbylo v roce 1818 svůj polární debut.

V Británii byla expedice považována již za ztracenou a její členové za mrtvé, proto jejich návrat vyvolal senzaci roku. Expedice byla první, které se povedlo úspěšně přežít v Arktidě tak dlouho, přičemž ztratila pouze tři muže.

Oba její velitele přijal anglický král Vilém IV., který zvlášť ocenil objev magnetického pólu Země. John Ross byl povýšen do šlechtického stavu a James Clark Ross získal 28. října 1834 hodnost kapitána.