Kliknutím zvětšíteČeši a Němci sdílejí jednu společnou historickou zkušenost: předstoupí-li před ně představitel totalitní moci, aby je osobně ujistil, že se něco, z čeho mají strach, nikdy nestane, začne se to dít dříve, než se nadějí.
Česká veřejnost to zažila v roce 1953 s prezidentem Antonínem Zápotockým, který ji ujistil o pevnosti československé měny jen několik hodin předtím, než jeho vláda spustila měnovou reformu, jež ožebračila miliony lidí.
A ta německá si takovou chvíli připomíná právě nyní, v den 60. výročí zahájení stavby Berlínské zdi, tohoto nejvýznamnějšího symbolu studené války a železné opony.
Necelé dva měsíce předtím, než tisíce příslušníků východoněmecké armády uzavřely dne 13. srpna 1961 pomyslnou hranici mezi Východním a Západním Berlínem a začaly po ní rozvalovat kilometry ostnatého drátu, vystoupil německý komunistický generální tajemník Walter Ulbricht na tiskové konferenci a slavně prohlásil: "Nikdo nemá v úmyslu postavit zeď."
Ulbricht reagoval na otázku západoněmeckého novináře, protože zvěsti o komunistickém plánu rozdělit město zdí se již nějakou dobu šířily. Novinář se proto generálního tajemníka zeptal, zda věří tomu, že postavením zdi coby státní hranice může vytvořit "svobodné město". Ulbrichtova reakce se pro mnohé stala nejslavnější lží desetiletí. Protože o pouhé dva měsíce později byly ve východním Berlíně přerušeny železniční spoje na západ, silnice byly roztrženy vedví - a mnohé rodiny také.
Jak se dělil Berlín
Stavbou zdi vyvrcholila studená válka mezi východem a západem, která se stupňovala vlastně hned od konce druhé světové války. Poražené Německo bylo na základě Jaltské dohody mezi vítěznými mocnostmi rozděleno do čtyř okupačních zón (samotný Berlín do čtyř sektorů) a mezi jednotlivými mocenskými bloky začalo postupně narůstat napětí. Dne 23. června 1948 zahájil Sovětský svaz blokádu Berlína, protože se mu nelíbilo zavedení západní marky v západních okupačních zónách. Blokáda trvala bezmála rok, odvolána byla až 12. května 1949.
V té době už ale sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin mluvil o potřebě vzniku "jediného demokratického německého státu", kterážto myšlenka vyústila 7. října téhož roku v založení takzvané Německé demokratické republiky (NDR). Z berlínských západních sektorů byl přitom ustaven Západní Berlín, propojený zvláštním statusem s Německou spolkovou republikou (NSR), která vznikla 7. září 1949.
Následoval exodus Němců, převážně odborníků s dobrým vzděláním, z NDR na západ. Od roku 1949 do roku 1961 jich odešly více než tři miliony, přičemž většina z nich volila cestu přes Berlín, kde vedla hranice středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná. Státní a stranické orgány se rozhodly těmto útěkům zabránit a smrtící zeď měla být prostředkem, jenž dokáže tento cíl splnit.
Ještě se nezačalo ani rozednívat, když do ulic východního Berlína napochodovaly desítky tisíc východoněmeckých vojáků, začaly rozvíjet mnohakilometrové kotouče ostnatého drátu a stavět betonové zátarasy. Do rána tato bariéra rozdělila hlubokým řezem celé město na dvě části. Rozkrojila parky, dětská hřiště, náměstí a dokonce i hřbitovy.
Když se lidé 13. srpna 1961 probudili, zjistili náhle v mnoha případech, že někdo rozřízl i jejich životy. Prarodiče byli odděleni od svých vnoučat, ženy od svých mužů, bratři od svých sester. Okamžitě vypukla panika spojená se spontánními útěky, často provázenými obrovským osobním rizikem. Řada lidí na východoněmecké straně zvolila k útěku domy postavené nejblíže u zátarasů, vplížila se do nich a pak se jednoduše pokoušela z vyšších pater vzniklou hranici přeskočit v naději, že je na druhé straně chytí hasiči. Západní tisk zaznamenal i příběh manželského páru, který přeplaval Sprévu a tlačil před sebou vanu s tříletou dcerkou.
Lidé prchali nejen přes riziko zranění, ale i toho, že je východoněmečtí pohraničníci zastřelí - rozkaz použít zbraň proti uprchlíkům existoval od prvního dne a o několik dní později začal být skutečně naplňován; k prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961.
V té době již původní ostnatý drát a betonové zátarasy nahrazovala zeď v pravém smyslu slova. Během dalších let ji komunistická vláda neustále modernizovala a obohacovala o další a další překážky (strážní věže, zakázané pásmo, protitankové zátarasy a protipěchotní překážky, ochranné pásmo se psy a další), aby ji učinila skutečně nepřekonatelnou. Podle německé vlády zahynulo při pokusech o její zdolání nejméně 260 lidí.
Studenti začali hloubit tunel
Touha po svobodě však byla silnější a také lidská vynalézavost v boji se stupňujícími překážkami neustoupila. Pouhý rok po vytvoření zdi, v říjnu 1962, tak uprchlo 29 východních Berlíňanů na svobodu úzkým stodvacetimetrovým tunelem, který pomohli vykopat jejich přátelé z druhé strany.
Idea prokopat tunel ze západu na východ vzešla od několika západních studentů, k nimž se připojil i tehdy dvaadvacetiletý Východoberlíňan Joachim, jenž měl to štěstí, že uprchl ještě předtím, než se cesta úplně uzavřela. "Nechtěl jsem být součástí světa, který tam vznikl. Světa, kde nemůžete říkat, co si myslíte," řekl o mnoho let později BBC.
S pomocí plánů Berlína zvolili spiklenci jako vhodné místo pro hloubení třídu Bernauer Strasse, která byla v té době světově proslulá právě tím, že jejím středem běžela Berlínská zeď. Na západní straně byla proto neustále plná turistů, jež si zeď fotografovali. "Kopat pod Bernauer Strasse bylo v té době jako kopat pod Times Square v New Yorku," komentovala to BBC.
Studenti si pod záminkou zkoušek hudební kapely pronajali sklep pod nedalekou továrničkou, kde hodlali začít kopat, a současně vytipovali vhodný sklep na východní straně, kam měl tunel ústit. Při tom všem museli neustále dávat pozor, aby se o nich nedozvěděli tajní agenti pracující pro východoněmeckou tajnou státní policii Stasi, jichž byl Západní Berlín plný (vyprávěl se o tom vtip: "Proč jsou špioni Stasi tak dobří taxikáři? Protože si k nim sednete do auta a oni už vědí, jak se jmenujete a kde bydlíte.")
"Tunelářský tým" se postupně rozrostl o tři další nedávné uprchlíky z východu. Vhodné nářadí pro kopání (krumpáče, rýče, kolečka na odvoz hlíny a podobně) si obstaral krádeží z nedalekého hřbitova. V květnu 1962 začali studenti s prací. Jedni kopali, druzí vytahovali lanem kolečko se zeminou. Spojení mezi nimi obstarával starý polní telefon z druhé světové války. Tímto způsobem pracovali několik týdnů, postupovali ale velmi pomalu a už jim začaly docházet síly. Potřebovali dvě věci: další lidi a peníze.
V hodině dvanácté pomohla televize
Shodou okolností právě v té době začal šéf americké zpravodajské televizní sítě NBC Reuven Frank v New Yorku přemýšlet o tom, jak by americkým divákům přiblížil, o co vlastně v Berlíně jde, a napadlo ho, že by to mohlo jít přes silný útěkářský příběh. Zavolal proto korespondentovi NBC v Berlíně Piersu Andertonovi a pověřil ho, aby takový příběh našel.
Anderton začal pátrat a brzy se dostal ke studentovi inženýrství Wolfu Schroedterovi, jenž právě sháněl pro partu "tunelářů" peníze. "Můžete si nás natočit v tunelu, ale musíte nám zaplatit nástroje a materiál," zazněla nabídka.
Anderton s ní seznámil Franka a následovalo jedno z nejpozoruhodnějších rozhodnutí v historii televizních zpráv - velká televizní společnost souhlasila s tím, že bude financovat ilegální prokopání únikového tunelu pod Berlínskou zdí.
Její peníze umožnili studentům nakoupit lepší důlní vybavení a najmout si více dobrovolníků, takže se práce pod zemí brzy zprofesionalizovala. Při postupu vpřed se mladíci orientovali mimo jiné podle zvuků z povrchu - dokud slyšeli zvonit tramvaje, věděli, že jsou na západní straně, když se ale nahoře rozhostilo ticho, pochopili, že se dostali pod "pásmo smrti" na východní straně. Tam už šlo o život - studenti věděli, že některé pokusy prokopat si cestu pod zemí už proběhly dříve a že nejméně jeden z nich skončil předčasným odhalením a střelbou do uprchlíků, z nichž jeden byl zabit a druhý těžce zraněn a zatčen.
"Někdy jsme nad sebou slyšeli mluvit stráže a věděli jsme, že nesmíme hlasitě ani vzdechnout," vzpomínal Joachim. V této kritické fázi navíc zkomplikoval práci tunelářů průsak vody z prasklého potrubí na západní straně. Museli znovu riskovat a požádat západoberlínské Vodovody, ať to opraví. Firma překvapivě souhlasila, ale i poté byl tunel stále podmáčený. Na druhé straně přitom už čekali zalarmovaní uprchlíci, až budou moci nastoupit podzemní cestu ke svobodě.
Tým kopáčů se naštěstí dozvěděl o tom, že mezi Východním a Západním Berlínem vyhloubila jiná parta ještě jeden tunel, který zůstal neodhalený, ale nebyl dokončen. Došlo ke spojení sil obou skupin i jejich uprchlických seznamů a studenti se přesunuli do tunelu číslo dvě, který měl vyústit ve sklepě malého východoberlínského domku.
Tento tunel byl o hodně primitivnější, jeho přednost však spočívala v tom, že zbývalo prokopat jen posledních pár metrů. Začátkem srpna 1962 byl připraven.
Zrada a past
Zbývalo vybrat dobrovolníka, který bude ochoten riskovat návrat do Východního Berlína, aby k tunelu zavedl uprchlíky. Přihlásil se muž jménem Siegfried Uhse, uprchlý kadeřník, a ostatní mu tento úkol svěřili. Udělali chybu. Uhse byl informátor Stasi a po návratu do východního Berlína okamžitě všechno ohlásil. Stasi teď věděla o tunelu úplně všechno a mohla připravit past.
Ve stanovený den se uprchlíci z celého Východního Berlína vydali různými cestami k domku, kde, jak věřili, na ně čeká cesta na svobodu. Současně však vyrazili k témuž místu vojáci, transportéry a vodní děla, aby v tichosti uzavřeli prostor, a v domku samotném čekali agenti Stasi v civilu.
V tunelu se zatím tři studenti připravovali provést poslední průlom. Měli s sebou vrtačky, sekery, vysílačky a dokonce i jeden válečný kulomet, kdyby se museli bránit. Když se dostali pod podlahu sklepa, začali prolamovat její prkna a chystali se vstoupit do domku.
Uprchlíci tam na ně nečekali, Stasi je v té době už všechny pozatýkala. Její zásah ale neunikl veřejné pozornosti a "podzemní chodbaři" dostali ze západu do vysílačky varování, ať se stáhnou. Neposlechli však - vysílačka nebyla moc dobře slyšet a oni už byli myslí u uprchlíků. Prorazili podlahu a pronikli do domu.
V jeho přízemí bylo až děsivé ticho. A když se Joachim podíval z okna, uviděl jednoho z agentů v civilu, jak se plíží ke dveřím. "Hned jsem věděl, že je od Stasi."
Všichni se vyděsili, a to ještě netušili, že další agenti stojí s odjištěnými kalašnikovy hned za dveřmi v obývacím pokoji. Jenže svou roli sehrála téměř úžasná náhoda: právě ve chvíli, kdy se tajní policisté už už chystali vrazit do místnosti, pronesl jeden z tunelářů nahlas zmínku o onom kulometu, který si vzali s sebou.
To útočníky zarazilo - na takovou zbraň jejich samopaly nestačily. Rozhodli se zůstat, kde jsou, a raději v tichosti přivolat posily. K domu přispěchali vojáci, ale když do něj konečně vtrhli, byl prázdný. Studenti už mezitím prchli stejnou cestou, jakou přišli.
Konečně úspěch
Stasi sice pochytala řadu útěkářů, ale od nikoho z nich se nedozvěděla, že kromě jednoho tunelu existuje ještě druhý, ten původní, který pomalu vysychal. A studenti se odmítli svého záměru vzdát. V září 1962 v něm znovu spustili práce a ke čtrnáctému dni toho měsíce jej připravili pro další pokus.
Zbývalo opět zkontaktovat další, ještě nezadržené uprchlíky, kteří byli průběžně informováni o plánu, a dovést je k tunelu. Úkolu se tentokrát ujala dvaadvacetiletá přítelkyně jednoho z tunelářů Ellen, jež disponovala západoevropským pasem, s nímž překročila přechod. S utečenci se měla setkat ve třech různých východoberlínských hospodách, odkud ji měli nenápadně následovat.
A znovu se plán zkomplikoval, tentokrát za to ovšem mohlo socialistické zásobování. Poznávacím znamením v hospodě totiž mělo být to, že Ellen bude pít kávu. Jenže když si ji zkusila v jedné z hospod objednat, sdělil jí číšník, že káva došla. "Hrozná chvíle," vzpomínala později. "Jak mám dát signál, když nemají kávu?"
Poručila si místo ní koňak a hlasitě si na absenci kávy stěžovala. Doufala, že to lidé, kteří na ni čekají, správně pochopí. A tato naděje opravdu vyšla. Když se zvedla, chvíli po ní vyšly z hospody skupinky lidí a v odstupu od sebe zamířily k tunelu. Do jedenácti večer se k němu dostali téměř všichni, kdo byli na seznamu.
V tunelu sice stále zůstávalo po kolena vody, ale to už byla jen drobnost. Jeden po druhém začali utečenci vstupovat do podzemí, aby se dostali na svobodu. U vstupu do tunelu jim pomáhal Joachim, který tam na ně čekal. Celkem tak "vypravil" úspěšně 29 lidí a sám pak prošel tunelem za nimi.
"Tolik věcí se mi přitom hnalo hlavou," vzpomínal později Joachim. "To všechno, čím jsme si prošli, všechen ten strach, bláto, puchýře na našich rukách, zatýkání a výslechy našich přátel… A když jsem pak viděl všechny ty uprchlíky vycházet, cítil jsem přímo neuvěřitelné štěstí."
72
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
