Kliknutím zvětšíteCo vedlo před sto lety k tomu, že v Itálii, představující díky svému starořímskému dědictví do jisté míry kolébku demokracie, se dostal fašismus k moci jako v první evropské zemi? Podle encyklopedie Britannica byly základní faktory tři: rozsáhlá sociální nespokojenost, strach střední třídy z jakékoli obdoby bolševické revoluce, která převrátila poměry v Rusku, a všeobecné rozladění z mírového urovnání po první světové válce, jímž se Italové cítili být ponížení a nedocenění. To vše vytvořilo v zemi atmosféru, příznivou pro Mussoliniho nástup.
Předehra ke slavnému říjnovému pochodu na Řím proběhla už o rok dříve, v říjnu 1921, kdy fašisté prakticky převzali moc ve městě Budrio v provincii Bologna. „Odborům a socialistickým klubům bylo nařízeno, aby se rozpustily do 48 hodin, jinak budou čelit fyzickému zničení… Život města je úplně paralyzován, úřady jsou bezmocné,“ psal podle knihy Fašistická zkušenost v Itálii cambridgeského historika Johna F. Pollarda v tu dobu místní zastupitel z tohoto města v telegramu italskému premiérovi. K podobným scénám docházelo v letech 1920 až 1922 také v dalších městech.
Fašisté nastupují
Samotný Mussolini, původně učitel, novinář a člen Italské socialistické strany, založil v roce 1919 organizaci Fasci di Combattimento („Bojové svazky“). Ve volbách, které se konaly ještě téhož roku v listopadu, ale napoprvé neuspěl. Z části jeho příznivců se zformovala skupina zvaná squadristi nebo také, podle uniformovaného oblečení, které tito muži nosili, „Černé košile“.
V roce 1921 se Mussoliniho organizace změnila na fašistickou stranu – Partito Nazionale Fascista. Raný program fašistického hnutí vycházel ještě ze socialistických myšlenek a požadoval progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků a zastoupení dělníků ve vedení firem, od roku 1920 se však začali italští fašisté vůči socialistům vymezovat.
Ve všeobecných volbách v roce 1921 kandidovali fašisté v rámci Národní unie Giovanniho Giolittiho, což byla protisocialistická koalice liberálů, konzervativců a fašistů. Fašisté získali 35 křesel a Mussolini byl poprvé zvolen do parlamentu.
Po několika týdnech Mussolini obrátil: přestal podporovat Giolittiho a jeho Italskou liberální stranu, a naopak zkusil smířit se dočasně se socialisty. To vedlo v létě 1921 k podepsání takzvané „Smlouvy o utišení“, která vyvolala u radikálních Černých košil řadu protestů.
V červenci 1921 se Giolitti pokusil Černé košile rozpustit, ale neuspěl, a radikální fašisté přešli do ofenzívy; v listopadu téhož roku proběhl v Itálii třetí fašistický kongres, v jehož průběhu byla Smlouva o utišení opět zrušena a Mussolini přejmenoval své hnutí na Národní fašistickou stranu, v níž nastolil ostře nacionalistický kurs. Do konce roku 1921 se do této strany zaregistrovalo 320 tisíc členů.
V srpnu 1922 se socialisté pokusili zorganizovat po celé zemi proti fašistům generální stávku, na což Mussolini reagoval tím, že vyzval vládu k okamžitému zásahu a prohlásil, že pokud vláda stávku nepotlačí, udělají to fašisté sami. Tím se mu podařilo prezentovat fašistickou stranu jako obránce práva a pořádku.
Následovala další vlna násilností: V srpnu vtrhly do města Ancona fašistické oddíly z venkova a zdemolovaly všechny budovy obsazené socialisty, totéž se brzy na to opakovalo v Janově a na řadě dalších míst. V Miláně došlo začátkem srpna mezi socialisty a fašisty k pouličním bojům, při nichž fašisté zničili tiskárnu socialistických novin Avanti! a vypálili její budovy. Poté za podpory místních podnikatelů převzali samosprávu a vyhnali z radnice zvolenou socialistickou městskou radu.
Vzestupu fašistů nahrávalo to, že policie vůči nim nijak nezakročovala, naopak opakovaně odmítla vystoupit proti fašistickému násilí a v některých případech policisté fašisty dokonce otevřeně podporovali a dodávali jim zbraně.
Státní převrat formou pochodu na Řím
Dne 24. října 1922 naplánovali vůdci fašistické strany povstání, které se mělo uskutečnit o čtyři dny později, 28. října, a to formou pochodu ozbrojených Černých košil na Řím, v jehož průběhu měli fašisté dobýt strategická místa po celé Itálii. Mussolini vyhlásil, že hodlá donutit stávajícího ministerského předsedu Luigiho Factu k rezignaci a po příchodu do Říma převzít vládu a zformované bojůvky Černých košil zabraly rozlehlou Pádskou nížinu v severní Itálii. Mussolini sám se uchýlil do Milána a organizaci i průběh pochodu nechal na svých podřízených.
Vláda postupné shromažďování ozbrojených fašistických skupin samozřejmě zaznamenala. „Když Mussolini nařídil v sobotu všeobecnou mobilizaci svých víceméně ozbrojených sil v počtu téměř půl milionu mužů, rozhodl vládní kabinet o opatřeních odporu – s jistými výhradami. Armáda dostala rozkaz udržet Řím a uchránit ho před útokem, ale vláda ponechala určitou volnost revolucionářům v provinciích,“ psal ve svém tehdejším zpravodajství britský list The Guardian.
Protože bylo patrné, že cílem ozbrojených revolucionářů je Řím, nařídila vláda kolem sobotního poledne Factovi (který opravdu rezignoval, ale nadále si držel moc), aby v Římě vyhlásil stav obležení a v zemi stanné právo, ale král Viktor Emanuel III. odmítl tento rozkaz podepsat. O důvodech jeho rozhodnutí se dodnes diskutuje: mohl to být strach, že přijde o trůn, pokud spolupráci s fašisty odmítne, mohla to být také snaha vyhnout se občanské válce nebo marná naděje, že spojením fašistů s národní vládou jejich radikalismus neutralizuje.
Ať už byly motivy jeho nekonání jakékoli, výsledek byl jednoznačný: armáda, která jako jediná mohla ještě Mussoliniho zastavit, nebyla povolána. Fašistům se do cesty při jejich pochodu nikdo nepostavil.
Benito Mussolini se zmocnil vlády státním převratem v říjnu 1922, od roku 1925 již vystupoval jako diktátor
„Od sobotního poledne bylo po celé zemi nařízeno vyhlásit stanné právo, ale ještě předtím, než tento rozkaz vstoupil v platnost, byl opět odvolán. Situace už zašla na nápravu až příliš daleko a král, který si to uvědomoval, odmítl dekret podepsat,“ uváděl dále The Guardian.
Mussolini, který teď nebyl přesvědčení, že má věci pevně pod kontrolou, byl rozhodnut nežádat nic menšího než svěření vlády do svých rukou – a král mu 29. října opravdu vyhověl. Veřejně ho požádal, aby sestavil novou vládu.
Totalitě pomáhá, když demokracie ustoupí
Když to budoucí italský diktátor v Miláně uslyšel, nasedl na vlak a dne 30. října přijel do Říma. Už jako jmenovaný předseda vlády pak zorganizoval pro své stoupence na pochodu, kteří dorazili k městským branám až po něm, vítěznou přehlídku. Ta měla demonstrovat, že fašistická strana podporuje jeho vládu.
Pochod na Řím tak proběhl v podstatě trochu podobně jako komunistický převrat v Československu v únoru 1948. Na pozadí otevřeně nátlakových a násilnostmi hrozících akcí došlo nakonec k předání moci zdánlivě ústavní cestou, protože veřejné autority kapitulovaly před fašistickým (či komunistickým) zastrašováním.
Výsledkem byl v obou případech nástup režimu potlačujícího základní lidská práva i svobody, vedoucího k naprostému uchopení moci (v případě Itálie diktátorem, v případě Československa totalitní stranou) a k likvidaci politické i jiné opozice.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
