Po vyhlášení nezávislosti Spojených států v roce 1776 se Amerika začala územně i obchodně rozvíjet. Tento proces však probíhal v různých oblastech země odlišně; zatímco na jihu převažovalo pěstování plodin, které měly být vyváženy, sever USA byl průmyslovější a převažoval v něm dovoz. 

Spor o cla a autonomii

Jih opíral svou prosperitu zejména o pěstování bavlny, která byla na mezinárodním trhu nejkvalitnější a byla také velmi levná (díky využití otrocké černošské práce na bavlníkových plantážích). Rok před vypuknutím války se více než polovina americké sklizně bavlny vyvážela, zejména do Velké Británie. Politika federální vlády byla naopak zaměřená na to, aby hospodářsky silnou Británii co nejvíce oslabila.

Jižanští plantážníci proto stáli o co nejnižší cla, zatímco federální vláda a seveřanští průmyslníci a podnikatelé o to, aby cla byla co nejvyšší.

Konflikt o existenci otroctví, jenž se rovněž často zmiňuje jako důvod propuknutí občanské války, tak byl reálně až druhou příčinou, v podstatě trochu zástupnou, jakkoli principiální. Otroctví sice bylo odsouzeno již při vzniku Unie, ale do Ústavy Spojených států, přijaté v roce 1789, se tento bod nakonec vůbec nedostal. Její autoři se zřejmě báli, že by spor o tuto věc mohl Unii rozštěpit již při jejím vzniku, a doufali, že otroctví samo postupně vymizí.

To se ale moc nedělo, zejména proto, že těžká práce na bavlníkových plantážích se opírala právě o otroky, jichž v roce 1860 žily ve Spojených státech asi čtyři miliony. Přitom je třeba dodat, že ne všichni otrokáři žili pouze na jihu, byť zde bylo jejich zastoupení největší. Podle sčítání lidu z roku 1860 vlastnilo v USA otroky celkem 393 975 lidí, kteří reprezentovali osm procent amerických rodin. Na jihu šlo celkem o 33 procent všech rodin.

Jedenáct států, soustředěných v jihovýchodní části země, tak začalo pod vlivem vývoje hospodářské situace požadovat stále větší autonomii, zatímco severní část země prosazovala naopak silnější centrální vládu. V roce 1860 zvítězil v prezidentských volbách Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany, která byla proti otrokářství a věřila si, že vliv jižanských států zastaví.

Zdroj: Youtube

Lincoln deklaroval, že neplánuje zrušit otroctví tam, kde již je, a usiloval zejména o zachování jednoty Unie. Jižní Karolína přesto zareagovala na jeho zvolení tím, že se 20. prosince 1860 rozhodla z Unie vystoupit. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. 

Dne 12. dubna 1861 zaútočily jižanské jednotky na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu a o tři dny později, 15. dubna 1861, občanská válka oficiálně vypukla.

Češi v americké občanské válce

Od samého počátku bojovali v tomto největším dějinném konfliktu na území USA také Češi, respektive čeští rodáci, nejčastěji mladí muži z druhé generace přistěhovalců - narodili se ještě v Čechách, ale jejich rodiči s nimi ještě během jejich dětství odešli za moře.

Řadu jejich životních příběhů a osudů nám zachovala až do současnosti historická kniha Josefa Čermáka "Dějiny Občanské války s připojením zkušeností českých vojínů", která vyšla poprvé již v roce 1889, tedy ani ne čtvrtstoletí po skončení bojů.

"Ze všeho vysvítá, že Čechové američtí na svůj skrovný počet vyslali značný počet synů svých do boje, čímž podali nejjasnější důkaz, že i oni co občané této svobodné republiky konali svoji povinnost, za čež národ americký jim vždy bude vděčným a zachovejme vojínům těm čestnou vzpomínku," napsal v této knize Josef Čermák.

"Z velké většiny Češi bojovali za sever, což vycházelo už z toho, že majorita českých přistěhovalců žila právě v severních státech. USA přijali za svoji novou vlast a chtěli zachovat její jednotu… Navzdory relativně vysokému počtu krajanů v některých lokalitách však nevznikla žádná ucelená česká jednotka. Nejblíže k tomu měla předválečná kumpanie Lincoln Riflemen of Slavonic Origin (Lincolnovi střelci slovanského původu) z Chicaga, která se však rozpadla ve chvíli, kdy válka začínala," uvádí na toto téma Czech American Civil War Asssociation, organizace sdružující české příznivce oživené historie zaměřené na toto období.

Zatímco na jihu žili Češi ve větším počtu pouze v Texasu a konfederační válečné cíle jim byly většinou cizí, mezi severskými jednotkami najdeme české rodáky v plucích celé řady států. Nejpočetnější skupina (přinejmenším 36 mužů) bojovala v řadách 26. wisconsinského dobrovolnického pluku pěchoty, další pak byli členy 22. iowského, 4. missourského a jiných regimentů.

"Je nádherné spojovat českou a vzdálenou americkou historii. Víme, že na sebe neoblékáme jen uniformu, ale má to mnohem hlubší smysl," řekl Deníku Vladislav Dušek z reenectarského uskupení 9th Illinois Cavalry Regiment, jež se snaží rekonstruovat složení, výbavu i výcvik právě tohoto seveřanského  jezdeckého pluku, který měl ve svých řadách také tři Čechy: Jakuba Kakušku, Vojtěcha G. Pintera a Matyáše Skoblíka. 

Tři kluci z jižních Čech

Jakub Kakuška, ve většině dokumentů zaznamenaný jako Jacob Kashkushka, se narodil zřejmě 25. dubna 1845 v Podeřišti u Netolic (kousek od Vodňan, odkud pocházel další český rodák bojující v občanské válce Vojtěch G. Pinter) v rodině nemajetného podruha Bartoloměje a dcery obecního pastýře Terezie Kašparové, oddaných v roce 1837.  

Po potlačení revoluce v roce 1848 odešla Kakuškova rodina podobně jako řada dalších Čechů do Ameriky a mezi roky 1852 a 1853 se usadila v Chicagu. Toto město se v té době stalo útočištěm řady českých krajanů a začátkem 20. století bylo po Praze a Vídni městem s třetí největší populací Čechů na světě.

Jakubův otec Bartoloměj byl podle knihy Rudolfa Bubeníčka "Dějiny Čechů v Chicagu" prvním Čechem, který v Chicagu postavil (již v roce 1854) jednopokojový dřevěný dům v blízkosti jezera Michigan, Jakubova matka Terezie se tam pro změnu stala první českou porodní asistentkou.

Vojtěch G. Pinter pocházel z Vodňan, narodil se 29. října 1841 v rodině sedláka Georga Pintera a pastýřky Marie Krejčí. Do Chicaga přibyl v roce 1854.

Matyáš Skoblík, Kakuškův kamarád a pozdější švagr, byl u jezdeckého pluku třetím rodákem z jižních Čech. Narodil se 21. ledna 1842 v Lužnici, Pohorské Vsi a měl tři sourozence: sestry Alžbětu a Marii a bratra Martina.

"Není známo, kdy přesně celá rodina Skoblíků včetně dětí emigrovala do Ameriky, přesněji do Chicaga. Je velmi pravděpodobné, že ve stejné době jako rodina Kakuškových, ne-li přímo s nimi," vysvětluje Dušek.

V řadách jezdeckého pluku

Jakub, Matyáš i Vojtěch vstoupili do řad seveřanské armády téměř současně, respektive Jakub a Vojtěch šli v tentýž den a Matyáš podle vojenských záznamů narukoval o pouhé dva dny dříve (1. října 1864, zatímco Pinter a Kakuška 3. října). Všichni tři se přihlásili ke službě ve vojenském táboře Camp Douglas, který se rozkládal na břehu Michiganského jezera (později sloužil jako zajatecký tábor pro konfederační vojáky) a byli přiřazeni k 9. illinoiskému jezdeckému pluku.

Jakub Kakuška odsloužil v řadách regimentu celou zbylou válku a zůstal v něm ještě pět měsíců poté, co se Konfederace vzdala (jeho pluk totiž na jihu nadále působil a staral se dočasně o udržení pořádku a prosazení zrovnoprávnění bývalých otroků). "Oči šedivé, vlasy tmavé, povolání tesař, pleť tmavá," uvádí o něm vojenský zápis. 

Také Pinter, ve vojenských materiálech uváděný jako Albert G. Painter, prošel s kavaleristy válkou až do konce. "Pinter súčastnil se nesčetných bitek a zakusil veškeré bědy válečné. Po skončení války navrátil se ke svým rodičům do Lockportu, však krátce na to zemřel, jelikož z války přinesl si těžkou chorobu. Bližších zpráv po sobě nezanechal," píše o něm Čermák ve své cenné historické publikaci.

Rovněž Skoblík vydržel v armádě až do skončení války a ještě krátce poté, byť se upsal jen na jeden rok. Tato doba totiž vypršela až 13. října 1865, přičemž válka sama skončila definitivní kapitulaci všech jižanských vojsk 26. května 1865.

Skoblíkův zápis, pořízený zapisujícím důstojníkem kapitánem Williamem Jamesem, se opět dochoval: Vojín, uváděný jako Matthias Skoblik, je v něm vylíčen jako modrooký, tmavovlasý, tmavší pleti, vysoký 164 cm a ve věku 22 let. Jako rodiště měl uvedeno Německo (pro vojenské úřady bylo obtížné některá specifika střední Evropy rozpoznat) a do kolonky povolání bylo vepsáno "dělník". Vojíem zůstal po celou dobu služby, a v této základní hodnosti byl také propuštěn do civilu.

"Skoblík sloužil ve Springfieldu v Illinois a ve druhé švadroně v Memphisu v Tennessee. Z oddílu byl vyřazen 30. září 1865 ve městě Montgomery ve státě Alabamě, a z roty o šest dní později, 6. října 1865 v alabamském městě Selma. Zdá se, že jeho plat za roční služby činil 100 dolarů," uvádí o něm Vladislav Dušek.

Poválečný osud Jihočechům nepřál

Zatímco Pinter krátce po válce zemřel, Kakuškovy a Skoblíkovy osudy se nadále protínaly, protože Kakuška si vzal v roce 1866 Skoblíkovu dceru Marii. Smutné bohužel je, že oba mladí muži nakonec zemřeli tragickou smrtí.

Kakuška, který měl se svou ženou osm dětí (tři syny a pět dcer), se během dalších let živil jako strážník a drobný politik. Později začal pracovat jako strojník v lihovaru Simon Powell & Sons Distillery a tam také zahynul při výbuchu, k němuž došlo 15. října 1880.

Skoblík se čtyři roky po skončení války oženil s Marií Šamáčkovou a žil s ní v Minnesotě, ale v roce 1884 přišel rovněž tragicky o život: osudnou se mu stala blíže nespecifikovaná nehoda při práci v lese. 

Za zmínku stojí, že Jakubu Kakuškovi se jeho osmý potomek narodil až po jeho smrti, protože dcerka Caroline Isabella Kakuska přišla na svět 18. března 1881. Potomci Jakuba Kakušky dodnes žijí; jeho prapraneteř Amy Matějčeková navštívila v roce 2019 i Českou republiku.

Válka dodnes živá

Jak to u podobných dějinných sporů bývá, některé vášně a křivdy zcela nevyhasnou ani po desítkách a stovkách let. Platí to také o americké občanské válce, jejíž výklad se zvláště v posledních pěti letech stal roznětkou řady pouličních nepokojů. Zvláště levicově zaměření demonstranti a aktivisté požadují odstranění soch a památníků jižanských generálů, v nichž vidí symboly otroctví a rasismu.

Řada Američanů ale něco takového neschvaluje a argumentuje tím, že i na straně jihu bojovali mnoho mužů, kteří nehájili rasismus, ale své domovy, rodiny a nezávislost.

Od roku 2017 tak téma dávno ukončené občanské války ožívá ve Spojených státech prakticky každoročně při řadě pouličních nepokojů. Například v srpnu 2017 se jejich podnětem stala snaha o stržení sochy jižanského generála Roberta E. Leeho ve městě Charletttosville.

Loni zase spustilo vlnu protestů násilné zadržení Afroameričana, recidivisty George Floyda, který krátce poté zemřel - soud s policisty, kteří ho zadržovali, začal 29. března v Minneapolisu. Žaloba je viní z použití nadměrného a nepřiměřeného násilí, jež vedlo k Floydově smrti (měl zemřít na udušení v důsledku zakleknutí krku), podle obhajoby byl na vině Floydův dlouhodobě špatný zdravotní stav v kombinaci s užíváním drog.

U soudu se však znovu dostává na přetřes také téma rasismu a rasové diskriminace - traumata z občanské války tak znovu a znovu ožívají. Pietní akce, při nichž jsou s úctou připomenuty oběti obou stran, se tak paradoxně mnohem lépe organizují v evropských zemích, jejichž příslušníci byli v konfliktu rovněž zastoupeni, než ve Spojených státech samotných.