O revoltě na jaře 1821 rozhodly selské schůze v Rudlicích u Znojma. Podle historiků se tam sešli zástupci dvaceti panství znojemského a jihlavského kraje. Vyzvali pak k odepření roboty poddané v rozlehlé oblasti od Moravského Krumlova až po Nové Město na Moravě a Jindřichův Hradec. „Hlavním vůdcem vzpoury se stal rudlický rychtář Martin Viklický za pomoci místního písmáka Dozbaby," píší zástupci vesničky se sto obyvateli, která se vepsala do českých dějin.

Stávkokazům rebelové vyhrožovali, někde vzplály i plameny žhářů. „Ti pak, kteří na robotu šli, byli ztýráni a zahnáni domů. Někde, jako v Mohelně na Náměšťsku, bylo poddaným pohrozeno vypálením nebo zabitím paličskými listy, přibitými na vratech i veřejných budovách,“ napsal před lety Gracián Chaloupka, pravnuk jednoho z účastníků povstání.

Krví zaplacený patent Marie Terezie

V minulých venkovských bouřích tekla krev a při bitkách či srážkách s vojskem za panování Marie Terezie zemřely desítky sedláků. Události v roce 1775 vyústily k vydání robotního patentu, který výrazně snížil množství povinné roboty. „Maximální pro sedláky byla tři dny v týdnu,“ uvedl historik Libor Vykoupil.

Napoleonské války a státní bankrot v roce 1811 však vyčerpaly venkovské obyvatelstvo. Mnozí sedláci se navíc zadlužili při zemědělské krizi. Dožadovali se proto daňových úlev. Na nebezpečí možných nepokojů marně upozorňoval moravský gubernátor hrabě Mittrovský císaře při jeho návštěvě Brna v roce 1820.

Rozbuškou nové rebelie byla špatná komunikace nové úpravy pozemkové daně. Sedláci nepochopili schválené berní provizorium a obviňovali vrchnost z utajování pro ně nevýhodných změn.

Grázl v paměti Vídně

Rolníci započali otevřený vzdor, šířil se jako lavina. Vidle však za zbraně nevyměnili. Místo internetu využili předávání vzkazů na cedulkách. „Milí sousedi…, na robotu vy nejezdite; kteří se opovážíte jet, tak z jinšího panství přijdeme, tak dobytkam nohy přetloukáme… Kdo cedulku zdrží a prozradí se, tak ho zbijeme, že málo zůstane živý.“

Podle historiků vzpurný venkov feudály ve Vídni vystrašil. Západní Moravu měli čerstvě v paměti z řádění zbojnické družiny Jiřího Grázla v období 1809 až 1815 mezi Moravskými Budějovicemi a Rakousy. Na popraviště zamířil nedávno, v roce 1818.

Do oblasti úřady vyslaly vojsko ve třech proudech. Šest praporů pěchoty a čtyři škadrony jízdy. Nejdříve putovali do okovů sedláci ze Znojemska, kde vzpoura vypukla. „Přestože do čtyřiceti obcí byly vysazeny vojenské posádky a vyšetřování dvorské komise lámalo vzpouru drastickými metodami ves za vsí a panství za panstvím, odpor poddaných trval přes čtyři měsíce a jeho poslední projevy byly udušeny až koncem července 1821,“ zapsali historici.

125 ran holí

Hrdelní tresty nepadly, brutální odplata se však dotkla i rychtářů 27 nejodbojnějších vesnic, například Svoboda z Konešína dostal 125 ran holí. Na brněnský Špilberk či trestnici na Cejlu podle záznamů deportovali 148 zatčených sedláků. Pětinu z nich odsoudili k vězení v rozmezí od dvou měsíců do dvou let. Z jedenácti sedláků z Rudlic se však domů vrátil jediný. Hlavní iniciátoři údajně v kobkách zemřeli na následky týrání.

Sto let po začátku revolty postavili obyvatelé Rudlic na Znojemsku svým hrdinům i pomník, který povstání připomíná. Zatčen byl i třiadvacetiletý Jan Chaloupka. Podle zjištění jeho pravnuka dostal za rušení vnitřního pořádku ve státě dvouměsíční trest těžkého vězení. Přežil a dožil se sedmdesátky.

A konec roboty? Ke zrušení práce rolníka ve prospěch feudála bez nároku na odměnu došlo až v roce 1848. Z dosavadních závazků se však mnozí vymanili až za peněžní náhradu. Vydáním zákona o zrušení poddanství se pak rolníci konečně stali plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali.