Existuje hned několik kronikářských verzí o tom, co se v onen osudný čtvrtek 4. srpna 1306 v Olomouci vlastně seběhlo. Jisté je to, že Václav III., který po smrti svého otce Václava II. zdědil v červnu 1305 český a polský trůn, táhl přes Olomouc v čele zemské hotovosti z Prahy do Polska.
Cílem jeho válečné výpravy bylo udržet polskou korunu v rukách Přemyslovců a uhájit ji proti odbojnému povstání krakovského knížete a kujavského vévody Vladislava I. Lokýtka, který s podporou uherského krále Karla Roberta z rodu Anjou ovládl Malopolsko, obsadil polský královský hrad Wavel a sahal po polské koruně.
Václav III. v odpověď na toto ohrožení svého majestátu předal zastupitelskou vládu svému švagrovi Jindřichu Korutanskému, manželovi své sestry Anny, a koncem července 1306 vytáhl k Olomouci, kam svolal zemskou hotovost. Do města dorazil začátkem srpna.
V Olomouci se mladičký český panovník zastavil, aby počkal na moravské posily. K ubytování zvolil pochopitelně přemyslovský hrad na tzv. Václavském či Dómském pahorku v centru města, k jehož komplexu patřilo i kapitulní děkanství. Začátkem srpna bylo přes den ještě horko, a mladý král se proto uchýlil po obědě do chladivého přítmí síně, kde si chtěl odpočinout.
Krátce poté vnikl do síně dodnes nezjištěný zabiják a zasadil odpočívajícímu a možná dokonce spícímu mladíkovi tři rány nožem do hrudi. Dál se už údaje z různých kronik v mnohém rozcházejí.
Kdo byl onen vrah, který krále napadl ve chvíli odpočinku? Většina soudobých českých pramenů a zápisů z nich vycházejících zmiňuje jako pravděpodobného pachatele durynského rytíře Konráda, přičemž Durynsko představovalo ve 14. století lankrabství na území dnešního Německa, odkud pocházela druhá česká královna Judita Durynská, manželka přemyslovského krále Vladislava II. Příjmení zmíněného šlechtice je sice v kronikách různým způsobem komoleno, případně neuváděno, ve všech případech však jde pravděpodobně o tutéž osobu.
Zbraslavský kronikář Petr Žitavský ho nazývá jako Konráda z Botenštejna, kronikář zvaný Dalimil jej označuje pouze jako jakéhosi Durynka, nekrologie olomoucké metropolitní kapituly ho popisuje jako „krutého a nelidského Durynka Konráda řečeného z Mulhova“ (durynský hrad Botenštejn se nacházel nedaleko města Mülhausen, ve 14. století nazývaného Mulhov) a kronikář Přibík Pulkava z Radenína píše ve své Kronice české zase o Durynkovi Konrádovi z Potenštejna.
Účast šlechtice tohoto jména na Václavově vraždě je však velmi sporná, a to z jednoduchého důvodu – i když se v jednotlivostech různé popisy zločinu liší, všechny se shodují na tom, že po činu vyběhl ze síně muž se zakrvácenou zbraní a přítomné stráže jej na místě ubily.
„Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějakého slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap,“ píše Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice.
Jenže skutečný Konrád z Botenštejna, který začátkem 14. století Václava III. na jeho tažení do Polska se svou družinou opravdu doprovázel coby námezdní žoldnéř, zemřel podle durynských písemných záznamů až v roce 1320 a ještě po Václavově smrti byl v různých pramenech zmiňován jako účastník několika dalších vojenských tažení. Nemohl být tedy v Olomouci zabit.
Kdo potom spáchal atentát na mladičkého Přemyslovce? Vyloučit se nedá ani to, že vrahů bylo víc. „Vraždu provázel hluk a křik, který konečně vyburcoval stráže, vrazi však v nastalém zmatku zmizeli a je otázkou, zda královské zbrojnoše dokonce předem nepodplatili. Vždyť jak jinak by se přece dostali do domu, kde odpočíval král?“ nadnáší další možný průběh incidentu spisovatel Jan Bauer v knize Podivné konce českých panovníků.
Muž se zakrvácenou zbraní, jenž byl údajně ubit před palácem, tak mohl být podle jeho hypotézy spíše náhodnou obětí, jejíž smrti využili podplacení strážní jako „kouřové clony“, aby se zdálo, že vražda byla potrestána. „Patrně šlo o králova komorníka či dvořana, jenž pouze sebral vražedný nástroj. Preventivně však byl jako nepohodlný svědek zabit,“ nadhazuje Bauer. Skutečný pachatel, s největší pravděpodobností nájemný vrah, mezitím unikl a zůstal utajen…
Ještě zajímavější historickou otázkou ale zůstává, kdo a z jakého důvodu si královu vraždu objednal. Potenciálních zadavatelů, kteří měli na smrti Václava III. zájem, je totiž přehršel.
Jako první se nabízí už zmíněný krakovský kníže Lokýtek, proti němuž Václav III. s armádou táhl. Tomu atentát opravdu prospěl; vojenské tažení se totiž stalo po Václavově smrti neaktuální a celé Čechy brzy upadly do vnitřních bojů o moc, což Lokýtkovi dokonale posloužilo pro rozšíření vlastního vlivu a sjednocení Polska pod svou nadvládu, kterou v roce 1320 završil svou korunovací na polského krále.
Na druhé straně žádný ze soudobých kronikářů Lokýtka z organizace atentátu na českého krále výslovně nevinil a motivů k olomoucké vraždě mohlo být mnohem více. Z mocenského hlediska totiž vyhovovalo Václavovo odstranění nejen Lokýtkovi, ale třeba také římskému králi Albrechtu Habsburskému, jenž velmi stál o bohaté stříbrné doly v Kutné Hoře.
Panovníkova smrt navíc nebyla proti mysli ani mnoha českým pánům – Václav III. si údajně řadu českých šlechticů znepřátelil tím, že jim v opilosti furiantsky přiděloval královské hrady, aby je následně po vystřízlivění vymáhal pod hrozbou smrti zpět. Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile si Václav nechal v takovém případě přinést hliněné hrnce se jmény přítomných velmožů a začal je jeden po druhém rozbíjet: „Ty, pane, vrať mi hrad, který jsi vyloudil, nebo jinak jako hrnec tento rozbiji hlavu tvou a kteréhokoliv jiného poddaného mně se protivícího.“
Mezi šlechtici, kteří mohli mít na českého krále třeba i z těchto důvodů spadeno, je v kronice Otakara Štýrského zmiňován například jistý Odelin z Wildensteinu či jinak Odolen či Holen z Vildštejna nebo z Vlčtýna. Podle historika Karla Maráze ale mohla být objednavatelem vraždy i česká šlechta jako celek.
Naproti tomu podle Bauera a historika Jaroslava Čechury padá mezi českými rody největší podezření na moravské Šternberky, tedy rod, který právě v té době ovládal severní Moravu a jehož se proto bolestně dotkl králův úmysl založit na Valašsku nedaleko Vsetína cisterciácký klášter Králův Trůn neboli Thronus regis.
Šternberkové totiž byli v příbuzenském vztahu s Matoušem Trenčínským a vytvoření nového kláštera mohlo narušit strukturu vzájemných kontaktů mezi šternberskými a Trenčínského panstvími. Úmysl založit tento klášter přitom oznámil panovník jen krátce před svou vraždou, 14. května 1306…
„Král hodlal prostřednictvím cisterciáckého řádu upevnit svoje postavení na severu Moravy, proto název Královský Trůn. Jenže když dorazil do Olomouce, ocitl se vlastně na šternberské půdě. Celý hrad, byť formálně přemyslovský, měl tehdy pohádkově bohatý Albert ze Šternberka v zástavě. Král se tedy i ve svém domě paradoxně ocitl v rukách Šternberků,“ rozvíjí tuto variantu Jan Bauer.
V úvahu však nepadají jen politické, ale i ryze osobní motivy. Mladého krále mohla chtít odstranit například jeho bývalá snoubenka Alžběta Arpádovna Uherská, které dal košem ve prospěch chudší, ale hezčí Violy Těšínské. Stejný důvod k vraždě ale mohla mít i sama Viola – ta mohla zase žárlit na zástupy nevěstek, jimiž se mladý král obklopoval. Zhnusit se jí mohl také opakovanými pitkami.
Pozorní televizní diváci si zase možná vzpomenou, že zmínka o vraždě Václava III. se objevila i v mysteriózním trojdílném televizním filmu Ďáblova lest režiséra Jiřího Stracha: podle tohoto filmu zaútočilo na krále tajemné podzemní „Bratrstvo tmy“ vzývající Satana, které prý v roce 1306 založil v benediktinském klášteře v Podlažicích odpadlý mnich. Cílem atentátu mělo být, aby král nemohl svou mocí bránit bratrstvu ve vraždění nevinných obětí, žen a dětí, jež mělo za cíl nastolení Satanovy vlády nad zemí.
Legendu o bratrstvu si sice vymyslel autor scénáře Arnošt Vašíček, avšak na podkladě některých reálií, které jsou opravdu pozoruhodné, zvláštní a v jistých ohledech znepokojivé. Například faktu, že se v podlažickém klášteře skutečně našly dětské a ženské hroby, které by přitom v mužském klášteře správně neměly být. Nebo toho, že právě zde vznikla jedna z nejpozoruhodnějších knih na světě Codex Gigas, známá díky svému zvláštnímu vyobrazení ďábla také jako Ďáblova bible.
Jde o světově největší rukopisnou knihu, kterou z větší části napsala jediná mužská ruka. Byla napsána pravděpodobně počátkem 13. století přímo v klášteře v Podlažicích, přesné okolnosti jejího vzniku i jméno jejího autora jsou však dodnes zahaleny tajemstvím.
Zapomínat bychom neměli ani na už zmíněného Václavova švagra Jindřicha Korutanského, manžela jeho sestry Anny, který mohl v důsledku panovníkovy smrti vznést nárok na český trůn – a také tak skutečně učinil a stal se nakrátko českým králem. Podezření vůči Korutanskému vznesl před lety spisovatel Miroslav Ivanov ve své knize Český pitaval aneb Královraždy, ale sám je také v tomto díle hned zamítl. Jindřich byl podle něj na takový čin příliš „zbabělý, hloupý, líný, krotký a jednáním chlapecký“.
Tělo zavražděného krále bylo bez velkých okázalostí a průtahů pohřbeno v olomouckém dómu a jeho válečná výprava se rychle rozpadla. Její účastníci ještě vyrabovali část majetků olomoucké kapituly a pak zamířili z Olomouce zpět ke svým domovům. Nit královské přemyslovské tradice, čítající více než čtyři staletí, byla přetržena; české království zachvátila nejistota.
Šlechta si nakonec s vůlí lidu zvolila v září roku 1306 za svého dalšího panovníka Jindřicha Korutanského, vévodu korutanského a tyrolského, jehož Václav jmenoval během svého tažení do Polska svým zástupcem a správcem země. Ale už při svolávání šlechticů k této volbě začaly mezi nimi vznikat rozpory: někteří Jindřicha uznávali, ale jiní volali po Rudolfovi Habsburském, synovi římského krále Albrechta.
Albrecht se o český trůn jako o své říšské léno také skutečně brzy přihlásil a opravdu jej žádal pro svého syna Rudolfa. Společně pak už v říjnu 1306 vtáhli vojensky do Čech a zahnali Jindřicha i s jeho ženou na útěk. Byl některý z aktérů tohoto sporu objednavatelem předchozí vraždy? Stál za smrtí Václava III. boj o moc, láska a žárlivost, nebo tajemné spiknutí spojené s nadpřirozenými jevy? To už se dozvíme jen těžko. Jak se zdá, smrt Václava III. bude jitřit lidskou fantazii i nadále.
PODCASTY A VIDEA
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
