Kliknutím zvětšíteJeden z nejzdařilejších obrazů z cyklu Slovanská epopej malíře Alfonse Muchy představuje zápas o autoritu mezi papežem a českým králem Jiřím z Poděbrad a zachycuje Jiřího vyhrocené jednání s papežským legátem v roce 1462 v dnes již nedochovaném prostoru Králova dvora na Starém Městě pražském, na společném sjezdu kališníků a katolíků v čele s jejich biskupy.
„Převržená židle za rozhněvaným králem Jiřím v pravé části obrazu značí, že legátovi nebude dovoleno zaujmout vedle něj čestné místo k jednání,“ píše Vlasta Čiháková-Noshiro z Galerie Hlavního města Prahy v popisu obrazu na webových stránkách epopeje.
Spor s papežem
O co vlastně šlo? V roce 1430 ukončil Řím křížové vojenské výpravy proti husitům a církevní sněm v Basileji vydal ke sblížení Čechů s katolickou Evropou tzv. kompaktáta, potvrzující liturgické nároky husitů, především přijímání podobojí. Definitivní podoba kompaktát byla zpečetěna a slavnostně vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě.
Kompaktáta tvořila také základ politické koncepce nového českého krále Jiřího z Poděbrad, který je chápal jako podmínku poklidného soužití kališnické většiny s katolickou menšinou v českých zemích a současně jako určující dokument pro postavení českých zemí v Evropě. Začátkem roku 1462 proto vyslal poselství do Říma k papeži, v němž žádal o jejich uznání.
Papež, jímž byl v té době Pius II. (rodným jménem Aeneas Silvius Bartolomeo Piccolomini), podle historika Petra Čorneje proslulý humanista a znalec české otázky, však kompaktáta zrušil a panovnickou moc krále neuznal. „Prostě a chytře využil toho, že papežství jihlavské úmluvy nikdy neuznalo,“ napsal Petr Čornej v kapitole Zápas o český trůn Dějin zemí Koruny české.
V roce 1462 vyslal Pius II. do Prahy svého legáta, kardinála jménem Fantinus de Valle, aby českému králi vyřídil požadavek podřídit se katolické stolici, odstranit kališnictví, a obnovit tak jednotu církve v Čechách. Král však odmítl se slovy: „Na této zemi není nikoho, kdo je hoden soudit mé svědomí.“
Jiří z Poděbrad se pokusil v této situaci odvrátit pozornost od svého sporu s římskou kurií tím, že si zajistí spojence mezi evropskými panovníky, aby se české království nedostalo do mezinárodní izolace. Vypravil proto okázalé legendární poselstvo vedené Lvem z Rožmitálu, jež mělo vládcům zemí západní Evropy nabídnout vytvoření mírové unie za cílem bránit Evropu proti tureckému útoku.
Plán ale musel bez účasti papeže nutně zkrachovat. Všichni západoevropští panovníci jej odmítli, včetně francouzského krále Ludvíka XI., do něhož Jiří vkládal asi největší naděje.
V červnu roku 1464 povolal papež Pius II. Jiřího z Poděbrad před církevní soud, zemřel však dřív, než se soud uskutečnil.
Nový papež neuznává krále
Jeho nástupcem se stal Pavel II. (původně italský kněz Pietro Barbo), což ale českému panovníkovi příliš nepomohlo.
Ačkoli se Pavel II. jevil zpočátku k otázce řešení české reformace vstřícnější než jeho předchůdce, pod vlivem kardinála Karvajala nakonec prohlásil volbu Jiřího z Poděbrad českým králem za neplatnou, a to právě kvůli králově neústupnosti v otázce kompaktát (Poděbradův zastánce a rádce, německý humanista a politik Řehoř z Heimberku, za to obvinil papeže z nemorálnosti, což byl krok, který později vyústil v jeho vlastní exkomunikaci z církve).
Den před Štědrým dnem roku 1466 prohlásil Pavel II. Jiřího z Poděbrad za kacíře sesazeného z trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu.
Papežův krok povzbudil katolíky v českém království i v okolních zemích k otevřené vzpouře proti králi. „Nejprve pozdvihla hlavu nezkrotná katolická Vratislav, po ní bašta českého katolicismu Plzeň a téměř současně Zelenohorská jednota, spolek katolického panstva nespokojeného s tím, že panovník projevoval zřejmou přízeň i nižší šlechtě a městům,“ píše Petr Čornej.
Když dal papež v prosinci 1466 krále do klatby, nedala se už válka odvrátit. V roce 1467 papež potvrdil za vůdce českých katolíků nejvyššího purkrabího Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. A Jiří mu 22. dubna 1467 vypověděl boj.
Rodinná záležitost
Zdeněk Konopišťský ze Šternberka je poměrně zajímavou historickou postavou. Tento český šlechtic z rodu pánů ze Šternberka zastával nejdříve úřad domažlického purkrabí, ale již v roce 1448, kdy mu bylo 28 let, postoupil do úřadu nejvyššího purkrabí pražského.
V roce 1457 vedl coby diplomat úspěšné poselstvo do Francie, které dojednalo svatbu krále Ladislava Pohrobka s francouzskou princeznou Magdalenou z Valois, dcerou krále Karla VII.
Když Ladislav Pohrobek nečekaně zemřel, stal se Konopišťský v roce 1458 klíčovou postavou při volbě nového českého krále, v níž coby katolík paradoxně podpořil kališnického kandidáta Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Svou roli mohl sehrát vzdálený příbuzenský vztah mezi oběma muži.
V čele panstva pak vedl Jiřího ke korunovaci a jako první mu v radní síni Staroměstské radnice, symbolu sebevědomé husitské Prahy, složil hold. Také tato scéna se dočkala několikerého výtvarného ztvárnění, například na obrazech Václava Brožíka nebo Josefa Mathausera.
„Poděbradův nástup na trůn patřil k převratným historickým událostem. Poprvé byl český král skutečně zvolen bez ohledu na dědické nároky, dynastická pouta a příslušnost k nejurozenějším vrstvám… Od téměř současné obdobné volby Matyáše Korvína uherským králem se české rozhodnutí podstatně lišilo tím, že Jiří byl husita, a tudíž v očích většiny Evropanů heretik,“ poznamenává k tomu Petr Čornej v další publikaci Dějiny Prahy.
Jiří z Poděbrad si ale coby panovník nepočínal tak, jak Zdeněk Konopišťský očekával. Ctižádostivému šlechtici vadila zejména panovníkova podpora měst a nižší šlechty. Postupně se mu tak odcizoval, a ve sporu Jiřího s papežem se nakonec přiklonil na papežovu stranu.
Moc si tím nepomohl. Po vypovězení války v dubnu 1467 český král oblehl a dobyl Zdeňkovy hrady Konopiště a Český Šternberk a Zdeněk Konopišťský musel uprchnout k již zmíněnému Matyáši Korvínovi - jenž byl shodou okolností rovněž Jiřího příbuzný, dokonce zeť, protože měl původně za ženu jeho dceru Kateřinu. Ta však bohužel v roce 1464 jako čtrnáctiletá zemřela, krátce po porodu mrtvého dítěte.
V březnu roku 1468 pak Matyáš Korvín zahájil boj proti české koruně sám, z titulu vykonavatele papežské klatby. Vpadl na Moravu, dobyl Třebíč, oblehl hrad Špilberk v Brně a opevněný klášter Hradisko u Olomouce (posádky obou opevněných sídel se nakonec po dlouhém obléhání vzdaly) a zničil i český pokus o protiúder, když rozprášil českou výpravu v bitvě u Zvole.
V následujícím roce však byl při svém tažení ke Kutné hoře obklíčen českým vojskem u Vilémova a přijal Jiřího podmínky ke smíru. Ani těch se ale nedržel. Boje o českou korunu a politickou korunovaci pokračovaly až do Jiřího náhlé smrti v březnu 1471.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
