„S emocemi je to, jako když si potřísníte bílou halenku červeným vínem. Každý hned zjišťuje, jak nejlépe odstranit fleky. Ale ten krok předtím je zamyslet se, jak si ty fleky nenadělat,“ říká Tereza Hodycová, která vede psychoterapeutickou praxi v Praze.

„Chodí za mnou třeba maminky s tím, že bývají vzteklé na své děti, přitom takové být nechtějí. Jiným vadí, že propadají emočním rozladům víc, než je zdrávo. Další neumí zvládnout konflikt, a proto se jim raději vyhýbají…“ popisuje Hodycová časté potíže svých klientů, kteří mají jedno společné: Všem jim komplikuje život chování, které plyne z nevítané emoce. „Po mně chtějí návod, jak svoje emoce ovládnout, ale tak to nefunguje.“

Emoce totiž přicházejí z nějakého důvodu, nepřepadnou nás zničehonic. „Není to, jako když se objeví virus a nakazí nás. Je lepší vypátrat, proč se emoce objevují než chtít se jich za každou cenu zbavit,“ nabádá psychoterapeutka.

Cesta do nitra

Paul Ekman, jeden z nejvlivnějších psychologů 20. století, průkopník studia lidských emocí, jich popsal desítky. Pod jeho taktovkou se odborníci shodli, že existuje šest základních emocí, z nichž se podobně jako ze tří základních barev skládá celé spektrum dalších. Jsou to: strach, vztek, radost, odpor, smutek a údiv.

Podle psychoterapeutky můžeme na emoce nahlížet jako na určitý šestý smysl. Na rozdíl od zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, které nám dávají vědět, co se děje vně nás samotných, nás emoce informují o stavu uvnitř nás. Je to jakýsi vnitřní kompas. Emoce nám budou dobře sloužit, když se s nimi skamarádíme. Jsou jako zvířátka, která s sebou v kufru všude nosil hlavní hrdina filmu Fantastická zvířata Mlok Scamander. Raději než s nimi bojovat a snažit se je ovládnout bychom se měli snažit ochočit si je. To je cesta k naší vnitřní síle.

Emoce, váš řidič

Ani spektrum emocí není černobílé – rozdělení na dobré a špatné emoce je zjednodušující a nefunguje. Tak třeba takový strach je emoce život zachraňující.

„Když z auta uvidím překážku, je to strach, který šlápne na brzdu a ještě nějakou dobu námi cloumá, protože neumíme tak rychle vrátit tepovou frekvenci do normálu ani tak hbitě uvolnit svaly,“ uvádí příklad pozitivního projevu na první pohled nepříjemné emoce psychoterapeut Radkin Honzák. Dřív, než náš racionální mozek dokáže vyhodnotit a zanalyzovat nebezpečí – tedy důvod, proč brzdíme a co se to vlastně stalo –, nám emoce strachu zachránila život.

Se stejnou silou námi doslova hýbou (z latinského emovere – hýbat se) i všechny ostatní emoce a nutí nás, abychom se i my pohnuli správným směrem – reagovali. „Pokud již pocítíme nějakou emoci, můžeme vzít jed na to, že už se nám v těle rozpoutala hormonální bouře, že se vyloučilo množství chemických látek, které spolu nějak reagují, přináší informace buňkám všech orgánů,“ říká Hodycová.

Prapůvod nemocí

Emoce doprovázejí neurochemické reakce, které řídí nervový, endokrinní i imunitní systém. Ne nadarmo se říká, že emoce jsou nemoce – ostatně na odhalování souvislosti nezvědomělých emocí a škod, které páchají v těle, je postavená celá psychosomatická medicína. Deprese je podle ní vlastně rozvrat řídicích systémů. Je to vzkaz s vykřičníkem od našeho těla, který říká: „Tak dlouho jsi ignoroval svoje emoce, tak tady to máš.“ Ano, emoce, přesněji řečeno chemické bouře, které je doprovází, mají velký vliv na naše zdraví.

Velký význam přisuzuje emocím i tisíce let stará čínská medicína. Ta za velícího důstojníka emocí považuje játra – prací s energetickou dráhou jater pomocí akupunktury a cvičení dokáže efektivně regulovat přetlak zadržovaných emocí.

„Nejednou se mi stalo, že se mí pacienti po ošetření akupunkturou cestou domů rozbrečeli. Když ošetříme meridián jater, má to za následek uvolnění nashromážděných neprojevených emocí,“ popisuje svoji zkušenost doktor Guan Xing z Česko-čínského centra v Praze. Podobné zážitky ale můžete mít i po masáži nebo speciálních cvičeních, které mají za cíl pomocí práce s vnitřní energií přetlak emocí uvolnit. Možná jste o nich už slyšeli – jsou to takzvané core energetics a bioenergetická cvičení. Existují skupiny ve velkých městech, kde tyto lekce můžete vyzkoušet.

„Cvičení jsou skvělou prevencí přetížení a zároveň dobrým nástrojem, který vás může přiblížit k vám samým a k vašim emocím,“ říká instruktorka core training Hanka Hniličková, která vede lekce v Praze. „U svých klientů vidím ohromnou rezistenci vůči tomu vnímat svoje emoce – hlavně ty negativní,“ dodává.

Pod pokličkou

Fajn, takže teď už emocím, našim ‚fantastickým zvířatům‘, rozumíme o něco líp. Jenže co je nám to platné, když stejně zase vybuchneme, až nás děti vytočí? Projevovat se jako uzlíček nervů není společensky funkční, zadusit emoce v sobě ale není o moc lepší strategie. Navíc děti ten bublající vztek stejně vycítí.

Snažit se ovládnout emoce rozumem je z dlouhodobého hlediska nevýhodná strategie. „Když nevítané emoce strčíte pod pokličku, aby nikoho neobtěžovaly, má to jednu velkou nevýhodu. Postupně se zbavíte smutku, vzteku, strachu… Výsledek je, že se opancéřujete a nebudete cítit nic,“ říká Hodycová. Moderní psychologie tento stav popisuje jako alexynemii. Takoví lidé jsou v kolektivu ‚oblíbení‘ zhruba stejně jako uzlíčky nervů.

Předstírat, že se vás nic nedotkne, má ještě jednu nevýhodu. „Potlačením negativních emocí ztrácíme část emocí pozitivních. Jinými slovy: odnaučíme-li se plakat, odnaučíme se i smát,“ píše kouč Tomáš Hajzler na svém webu v článku Čtyři cesty, jak na emoce. A za pravdu mu dává i Tereza Hodycová: „Lidé, kteří se naučí dokonale ovládnout negativní emoce, znecitliví a necítí už ani radost. Naopak kdo je náchylnější k hlubokým smutkům, dokáže i lépe prožívat radost, pokud to není už psychiatrické onemocnění.

Naučte se zacházet se svými emocemi

Je to dobrá cesta, jak si zlepšit vztahy i zdraví. Cestou je přijetí, všímavost k emocím a odpuštění. Tady je pět účinných strategií, jak s emocemi pracovat.

1) Nebojujte s nimi
Umíte s emocí být? Nebo od nepříjemných emocí honem utíkáte – voláte kamarádce, mamince, prcháte za zábavou nebo k práci, zajídáte je…? Únikových mechanismů, které vás chrání před tím, abyste se potkali s emocí, je celá řada a některé z nich se maskují za šlechetnou činnost. Třeba taková bezmezná ochota pomáhat bližnímu nebo workoholismus… Všímejte si všech únikových cest, kterými před emocemi utíkáte. „Umět být sám se sebou a umět se sebou vydržet je velký díl práce s emocemi,“ říká psychoterapeutka.

2) Nesnažte se je ovládnout rozumem
Věty typu: ‚Měla bych být šťastná, ale stejně nejsem,‘ ‚Ale vždyť já nemám vůbec důvod mít strach,‘ ‚To přeci není normální, že mě tahle situace naštvala‘ pusťte z hlavy. „Klienty nabádám, aby svoje emoce přijali, aby jim dopřáli pozornost, zjistili, co jim emoce sdělují. Mám zkušenost, že když jdou lidé na řešení svých různých životních trablů s rozumem, jsou pak velmi zaskočeni silou svých emocí,“ líčí Hodycová. Když emoce ihned neuvolníme, štosují se v našem nitru a čekají na vhodnou příležitost, aby se mohly vyvalit ven i se všemi slzami a řevem, které je provázejí. Asi všichni, kdo mají děti, zažili situaci, kdy přišli unavení po náročném dni z práce domů a jediné zavřískání dítěte spustilo přehradu z celého dne. Někdy jsme na sebe tak přísní, že emoce držíme neprojevené i roky. Když se emoce dlouhodobě hromadí bez možnosti uvolnění, dají nám o sobě vědět chronickými bolestmi, oslabenou imunitou či nemocí.

3) Trénujte všímavost k emocím
Pokud se vám nějaká emoce opakuje v životě stále dokola a ničí vaše rodinné či pracovní vztahy, je dobré si na ni trochu víc posvítit a pochopit skrytý mechanismus, který ji spouští. „Na banální zvýšení hlasu partnera třeba můžete reagovat přehnaně, spustí se veškeré tělesné projevy strachu – jako stažení hrdla, bušení srdce… a hádka je na světě,“ popisuje Hodycová sebezničující princip, kdy přijde nějaký tělesný vjem, emoce (strach), kterou si přeložíte do vědomí jako pocit (starost, úlek), z toho pak plyne chování a reakce okolí, které spouští další emoce a další reakce okolí… „Pokud se v tomto člověk zacyklí a je mu hůř a hůř, je potřeba se z toho dostat ven. Nejde přitom o ovládnutí samotné emoce, ale o pochopení a přetnutí začarovaného kruhu,“ vysvětluje Hodycová. „Začíná se tím, že se zkoumá, kdy se člověk tento mechanismus naučil, aby se ho následně mohl přeučit.“ Za silnými destruktivními emocemi se totiž skrývá princip, ve kterém člověk vyrůstal – emoční zranění. „Jde o silné komplexové situace, kdy se člověk ve snaze ochránit citlivé místo dostává opakovaně do nepříjemných situací. Když pak pátráme po příčině, klientům se vybaví třeba jejich otec, který na ně křičel,“ líčí Hodycová. Tendence utéct se po tomto uvědomění oslabí, stáhnou. „Mnohdy stačí uvědomit si situaci, která stav spouštěla, a přehnaná reakce odezní.“

4) Zkuste vizualizaci
Naštvala vás nadřízená v práci, ale vy jste místo ní seřvali svoje děti? Zaskočil vás nevrlý klient, ale vy jste pod závojem profesionality emoci zadusili v sobě a pak zbytek dne byli otrávení na všechny kolem? Situací, kdy v sobě zadusíme zdravý projev emoce, je mnoho. Jednou z cest, jak se zbavit přetlaku ‚v hrnci‘, je vizualizace. Dejte si chvíli v klidu sami pro sebe – může to být cestou z práce na lavičce v parku – a znovu si projděte událost, která vás vytočila nebo jinak emočně rozladila. Dovolte si v představě reagovat autenticky – vraťte to kolegyni i s úroky, vražte klientovi pěstí, obejměte v duchu sami sebe… Co si dokáže mysl představit, jako by se stalo. Účinky na tělo jsou stejné a vám se uleví.

5) Naučte se odpouštět
Emoce nás často ohromí a zaskočí natolik že rozcupujeme vše, na čem nám záleží. Jindy vytočíme nebo rozpláčeme naše blízké my (třeba nechtěně). Žít s pocitem viny je jako každý den se bičovat. Stejně tak pocit křivdy nám na mládí nepřidá, ale naopak vyhloubí navíc pár vrásek. Pocity viny a křivdy jsou často nepřiznané, bydlí ve sklepení naší duše, kde ji den po dni nahlodávají, aniž bychom se nad tím pozastavili. „Součástí cesty k znovuobnovení citlivosti je i naučit se odpouštět – našim blízkým a hlavně nám samotným,“ uzavírá psychoterapeutka. Položte si otázku: Dokážu sama sobě odpustit? Pokud to nedokážete, budete přísně soudit i všechny kolem sebe a připravíte se o pořádný kus radosti ze života.