„Jezdila jsem na jaře i nyní. Dělám doprovody pacientům, kteří jsou v horším fyzickém nebo psychickém stavu. Jezdím s nimi buď na LDN nebo na složitější vyšetření, kdy na ně musím v sanitce dohlížet, být jim oporou, povídat si s nimi, což oni oceňují,“ popsala svoji práci Vejskalová.

Senioři mají dle jejích slov strach, protože nezažili takovou dobu. Částečně ji ani nechápou. „Ví, že jsou ohrožení. Hrne se to na ně ze všech stran a hlavně každý povídá něco jiného, mnohdy jsou i zmatení, neví co mohou a nemohou,“ poznamenala dobrovolnice.

Celá situace je prý rozdílná i v různých zařízeních, u přístupu zaměstnanců i u lidí, někteří dokáží být hodně nepříjemní. „Vím i od kolegyň, které jsou v soukromých ambulancí, že někteří lidé se chovají strašně, jako bychom my zdravotníci za danou situaci mohli. Chovají se neomaleně. Naštěstí je ale pořád více těch, kteří jsou slušní,“ řekla Vejskalová.

Sama patří již do seniorské skupiny, která je označována jako nejohroženější. Přiznává tak, že jisté obavy z nákazy má a je hodně opatrná. „Strach ani nemám, to ani v našem povolání příliš nejde, ale obavy už mám. Jsem ostražitá, nic nepodceňuji. Kam nemusím, tam nejdu, dezinfikuji sebe i domácnost. Lidé jsou hodně nezodpovědní, je to hrozné, co se děje. Nosím roušku, rukavice, přijedu domů, prádlo jde do pračky. Bohužel je pravda, že takhle na výpomoc jezdíme tři důchodkyně, ale nikoho příliš nezajímá, zda máme desinfekci, ochranné prostředky a podobně. Musíme si to tak pořídit samy nebo vyprosit na odděleních,“ posteskla si Vejskalová, která dodala: „Vzkázala bych, aby byli zodpovědní, nechodili, kam nemusí. Aby nechodili do nemocnice s každou nesmyslností, nezneužívali záchrannou službu i svozové sanitky. Jsou potřeba víc než jindy.“